Římské právo II – Postavení dědice a odkazy

Kapitola předmětu Římské právo II

Obsah: druhy dědiců, nabytí pozůstalosti, odpovědnost dědice za dluhy, dědické žaloby, singulární sukcese (legát, fideikomis, kodicil), darování pro případ smrti. Základy viz Římské právo II – Dědické právo.

Druhy dědiců (Řím)

• heredes domestici (domácí): dědictví nabývají ipso iure okamžikem smrti zůstavitele, i proti své vůli:
  • heredes sui et necessarii: osoby bezprostředně v moci zůstavitele, které se jeho smrtí stanou sui iuris (děti, vnuk po předemřelém otci). Dědí ze zákona i ze závěti a mohou využít beneficium abstinendi. Ustanovil-li je otec pod podmínkou, mohli se při jejím nesplnění dědici nestat,
  • heredes necessarii: otrok ustanovený dědicem a zároveň propuštěný v závěti. Dědí jen ze závěti a nemůže dědictví odmítnout (často dědic předlužené pozůstalosti, na něhož místo zůstavitele dopadne potupa z konkurzu). Praetor mu umožnil oddělit jmění nabyté po smrti zůstavitele jinak než z pozůstalosti, za dluhy pak tímto majetkem neručil,
• heredes extranei (voluntarii) (vnější, dobrovolní): dědici mimo rodinu. Dědici se stávají až přijetím dědictví a záleží to na jejich vůli.

Postavení domácích dědiců odráží archaickou rodinu jako uzavřenou hospodářskou a náboženskou jednotku (sacra), na jejímž majetku se podíleli už za života otce. S převahou majetkového pojetí se nutnost dědit stávala hrozbou, proto praetor zavedl beneficium abstinendi: nevmísil-li se suus do pozůstalosti, praetor proti němu nepovolil žaloby a nabídl dědictví dalším. Abstinující však zůstával civilním dědicem, a proto testament a jeho další ustanovení (manumise, substituce) zůstávaly v platnosti. Praetorská praxe (žádost o bonorum possessio jako neformální adice) rozdíl mezi domácími a dobrovolnými dědici fakticky stírala.

Aditio hereditatis

Nastoupení (přijetí) dědictví. Delatio (povolání k pozůstalosti) nastává smrtí zůstavitele, popř. splněním odkládací podmínky. Domácí dědicové nabývají současně s delací, vnější dědicové až adicí. Do té doby je pozůstalost ležící.

Způsoby přijetí:

• cretio: slavnostní ústní prohlášení podle formule ve lhůtě stanovené zpravidla v závěti (100 dní, pro substituta 50). Nutná byla jen tehdy, učinil-li ji zůstavitel podmínkou s vyděděním pro případ nesplnění. I po výslovném odmítnutí šlo dědictví krecí přijmout, dokud lhůta běžela. Byl to jediný případ lhůty v civilním právu, jinak mohl dědic přijetí libovolně oddalovat. Zrušena 407,
• pro herede gestio: konkludentní přijetí, tím že se osoba chová jako dědic (platí dluhy, plní odkazy),
• nuda voluntas: neformální projev vůle přijmout.

Dědic si musel být vědom delace a jejího důvodu. Za nezpůsobilé (děti, choromyslné) mohl jednat otec či poručník až v poklasickém právu. Z testamentu se navíc vyžadovala capacitas (ius capiendi), tedy způsobilost dědictví nabýt, odlišná od testamenti factio passiva: neměli ji juniánští Latinové a podle Augustových zákonů neženatí (caelibes), částečně bezdětní (orbi). Odmítnutí nevyžadovalo formu.

Praetor dal věřitelům právo otázat se povolaného, zda je dědicem. Ten si mohl vyžádat lhůtu k rozmyšlenou, a nechal-li ji uplynout, měl se za to, že odmítl. Bonorum possessio se udílela na žádost (agnitio bonorum possessionis) v prekluzivní lhůtě, což umožňovalo sukcesivní delaci. Justinián zavedl lhůtu k rozmyšlenou (spatium deliberandi, až 9 měsíců). Kdo se v ní nevyjádřil, měl dědictví za přijaté.

Převod delace: právo přijmout je osobní. Výjimkou je in iure cessio hereditatis: legitimní dědic extraneus (např. nejbližší agnát) mohl už v klasické době před nabytím převést právo z delace a nabyvatel se tím stal civilním dědicem. Zabraňovalo to uprázdnění pozůstalosti a nahrazovalo chybějící sukcesivní delaci civilního práva.

Odpadne-li dědic: transmissio hereditatis (právo přijmout přechází na dědice dědice, zemřel-li dříve, než se vyjádřil). Klasické právo ji neznalo, jen výjimečně pomohla restitutio in integrum. Theodosius II. a Valentinián III. ji připustili pro descendenty deláta ustanovené v testamentu, Justinián pro každého jeho dědice, zemřel-li delát v deliberační lhůtě, nebo do roka od zjištění delace. Poklasické právo znalo i transmisi na ascendenta dítěte mladšího 7 let, substituce, ius repraesentationis a ius adcrescendi (uvolněný podíl přirůstá ostatním spoludědicům; re coniuncti, re et verbis coniuncti).

Akrescence: každý spoludědic je univerzálním sukcesorem a podíl jen určuje míru účasti. Proto podíl přirůstá i při podílech určených v testamentu (vůle je jen relativním vodítkem). Přirůstá nejprve dědicům v užším svazku (ustanovení v jedné větě, tentýž kmen či linie), teprve pak ostatním. Má přednost před sukcesivní delací, nastává bez přijetí a nezáleží na tom, zda ostatní už nabyli. Břemena uprázdněného podílu (odkazy, manumise) přecházela až podle poklasického práva.

Lex Iulia et Papia Poppaea akrescenci v testamentární posloupnosti omezily: podíl uprázdněný po smrti zůstavitele (caducum) či ještě za jeho života (in causa caduci) přirůstal jen descendentům a ascendentům do 3. stupně. Ostatní spoludědici a odkazovníci mohli caduca vindicare jen, měli-li děti, jinak připadla státní pokladně (aerarium, později fiscus). Justinián obnovil staré právo. Nenastoupil-li žádný dědic, byla pozůstalost odúmrtí (bona vacantia): praetor ji dával věřitelům k prodeji, lex Iulia ji vyhradila státní pokladně.

Hereditas iacens

Ležící pozůstalost: stav mezi smrtí zůstavitele a přijetím dědictví vnějším dědicem. Pozůstalostní věci se původně pokládaly za věci ničí (volná okupace, pak vydržení). Pozůstalost se však v mezidobí mohla zvětšovat (plody, děti otrokyň, poklad, pohledávky z nepřikázaného jednatelství) i zmenšovat, proto právní věda a praetor (povolováním žalob) pracovali s fikcí, že je oprávněna či zavázána sama. Pozůstalost v mezidobí „nezavazuje ani jednoho, ani druhého“ a představuje zůstavitele (hereditas personam defuncti sustinet). Od Justiniána má povahu právnické osoby sui generis.

Odpovědnost dědice za dluhy (Řím)

Jako univerzální sukcesor odpovídá dědic za dluhy zůstavitele neomezeně, i vlastním majetkem (při konkurzu hrozí infamie). Na dědice nepřecházejí veřejnoprávní poměry (úřady), rodinné poměry (otcovská a manželská moc), osobní věcná práva (ususfructus, usus) a závazky osobní povahy (societas, mandatum, locatio conductio operarum, pasivně delikty, actiones vindictam spirantes, pohledávky z adstipulace, ručení ze sponsio a fidepromissio). Práva a závazky mezi zůstavitelem a dědicem zanikají splynutím (konfuzí). Původně se nebezpečí univerzální sukcese pociťovalo víc u věřitelů zůstavitele (předlužený dědic) než u dědice.

Omezení odpovědnosti:

• beneficium abstinendi: praetor umožnil dědicům sui et necessarii, kteří se nevmísili do pozůstalosti, aby proti nim nebyly poskytnuty žaloby věřitelů (dražbu provedl praetor bez infamie dědice),
• restitutio in integrum pro dědice mladšího 25 let, který se z nezkušenosti ujal předlužené pozůstalosti,
• beneficium separationis (separatio bonorum): na žádost věřitelů zůstavitele se pozůstalost oddělí od majetku předluženého dědice a věřitelé se uspokojí přednostně z ní (dnes odloučení pozůstalosti, § 1709 OZ). Rozhodoval praetor podle okolností. Věřitelé pak nemohli sáhnout na majetek dědice. Žádat mohli i odkazovníci, ale až po věřitelích. Justinián stanovil lhůtu 5 let a připustil restitutio in integrum při omylem nevýhodné separaci. Nešlo o ni žádat, dohodli-li se věřitelé s dědicem (nové splatnosti),
• beneficium inventarii (Gordián III. pro vojáky, Justinián obecně): dědic, který začne soupis do 30 dnů a dokončí ho do dalších 60 dnů (do roka, žije-li daleko) za přítomnosti písaře a svědků, odpovídá jen do výše pozůstalosti (dnes výhrada soupisu, § 1706 OZ). Justiniánova konstituce je z roku 531. Dědic si mohl odečíst vlastní pohledávky a pohřební náklady, věřitele uspokojoval v pořadí přihlášení, po nich odkazovníky. Bez inventáře (či po zmeškání lhůty) ručil neomezeně a ztrácel i nárok na falcidiánskou kvartu,
• mandatum ad adquirendam hereditatem (viz Mandatum),
• dohoda s věřiteli o částečném prominutí dluhů; nedošlo-li k dohodě, mohl výši určit praetor.

Dispozice s dědictvím: dědic mohl pozůstalost prodat i jako celek, v klasickém právu nejčastěji in iure cessione (převedla všechny věci najednou, pohledávky však zanikaly).

Odnětí dědictví (ereptorium): od Augustových zákonů (leges Iulia et Papia Poppaea) mohla státní moc odejmout dědictví nehodnému dědici, který se provinil proti zůstaviteli nebo jeho vůli. Připadlo státní pokladně.

Dnes platí, že dluhy zůstavitele přecházejí na dědice (§ 1701 OZ).

Hereditatis petitio

Dědická žaloba civilního dědice (před centumvirálním soudem) na vydání pozůstalosti jako celku. Je obdobou rei vindicatio. Pasivně legitimován je, kdo drží jako dědic (pro herede) nebo bez titulu (pro possessore) věc z pozůstalosti, případně kdo ji zlomyslně zcizil. Jako věcná žaloba nesměřovala proti osobě: žalovaný se nemusel účastnit, vydal-li pozůstalost; jinak ho k tomu nutil interdikt quam hereditatem.

Rozsah: v klasické době vše ze zůstavitelova majetku, i věci v jeho detenci a pohledávky, dále co po smrti přibylo (plody, zaplacené pohledávky, děti otrokyň) a co nastoupilo na místo pozůstalostních věcí. Cílem je i určení dědického práva: použil-li dědic místo ní rei vindicatio, mohl žalovaný žádat, aby se nejprve rozhodlo o dědickém právu.

Držitel se původně posuzoval jako nepřikázaný jednatel. Podle SC Iuventianum (Hadrián) rozhoduje litiskontestace: poctivý držitel po ní vrací spotřebované užitky a odpovídá za nedbalost (předtím jen do obohacení), nepoctivý po ní odpovídá i za náhodu a předtím jako poctivý po litiskontestaci.

Další ochrana:

• civilní dědic: Querela inofficiosi testamenti, interdictum quam hereditatem (proti tomu, kdo se odmítá účastnit sporu),
• praetorský dědic: actiones utiles (fiktivní žaloby), actio Publiciana, interdictum quorum bonorum (k uchopení držby hmotných věcí z pozůstalosti, musí ho uposlechnout i civilní dědic, který pak může podat hereditatis petitio; uspěje jen proti bonorum possessio sine re. Vyžádat si bonorum possessio se proto vyplatilo i civilnímu dědici) a justiniánská hereditatis petitio possessoria,
• actio familiae erciscundae: dělicí žaloba mezi spoludědici, zaručená už LDT (familia = rodinné jmění). Reálně dělitelné se dělilo podle podílů už ze zákona, k nedělitelnému vznikalo společenství (consortium), z něhož se patrně vyvinulo spoluvlastnictví i společenská smlouva. Každý spoludědic je žalobcem i žalovaným (iudicium duplex), soudce adiudikací přiděluje věci a pohledávky do výlučného vlastnictví a rozhoduje i o vzájemných nárocích (náklady). Zůstalo-li něco ve spoluvlastnictví, užila se actio communi dividundo.

Legatum

Odkaz (singulární sukcese): jednostranný úkon pro případ smrti, kterým zůstavitel v testamentu (později i v potvrzeném kodicilu) formálně přikazuje dědici (oneratus), aby odkazovníku (legatarius, honoratus) vydal určitou věc či plnění z pozůstalosti. Je lukrativní (donatio testamento relicta), předpokládá realizaci univerzální sukcese (sukcese po dědici, jen výjimečně přímo po zůstaviteli) a smí tížit jen dědictví (delibatio hereditatis). Dědici samému odkázat nelze (heredi a semet ipso legari non potest). Lze ho vázat na podmínku (i rozvazovací) a stanovit substituta. Okamžikem smrti zůstavitele, resp. splnění podmínky, vzniká nárok (dies cedens), splatný je nabytím pozůstalosti (dies veniens).

Druhy (Gaius):

• per vindicationem (do, lego, sumito, sibi habeto, capito): věcněprávní účinek, odkazovník nabývá vlastnictví nabytím dědictví. Věc musela být v kviritském vlastnictví zůstavitele od pořízení do smrti (zastupitelné jen v okamžiku smrti). Šlo jím zřídit i pozemkovou služebnost či požívací právo. Ochranou je rei vindicatio, vindicatio servitutis či ususfructus. Nejstarší druh. Školy se přely, zda odkazovník nabývá automaticky, nebo musí projevit vůli; Justinián vyžadoval přijetí či odmítnutí,
• per damnationem (heres meus damnas esto dare): obligační nárok na dare i facere, lze odkázat i cizí věc (dědic ji koupí, nebo zaplatí hodnotu, nelze-li ji obstarat za přiměřený náklad), věc dědicovu, budoucí, nehmotnou, pohledávku i prominutí dluhu. Ochranou je actio ex testamento (stricti iuris). Postupně se stal nejuniverzálnějším,
• sinendi modo (heres meus damnas esto sinere): dědic musí strpět, aby se odkazovník chopil věci (jen hmotné věci, které měl zůstavitel nebo dědic v době smrti aspoň v bonitárním vlastnictví). Obligační nárok,
• per praeceptionem (praecipito): přednostní odkaz jednomu ze spoludědiců (prelegát), realizuje se v actio familiae erciscundae. Prokuliáni ho měli za obdobu vindikačního legátu, sabiniáni za zvláštní prospěch (praecipuum) spoludědice, proto jen ze zůstavitelových věcí. Co z prelegátu připadá na vlastní podíl prelegatáře, nabývá jako dědic (význam pro falcidiánskou kvartu),
• zvláštní typy: legatum optionis (volba z více věcí), legatum partitionis (podíl na pozůstalosti, max. polovina).

Civilní odkazy byly přísně formální: odkaz v nevhodné formě (např. vindikačně věc, kterou zůstavitel neměl v kviritském vlastnictví) byl neplatný. Praxe proto kombinovala formy a SC Neronianum stanovilo, že odkaz zřízený nevhodnou formou se konvertuje na legatum per damnationem, který se stal převládající formou.

Obtížit legátem šlo jen testamentárního dědice (více dědiců poměrně k podílům, nestanovil-li zůstavitel jinak). Odkazovníkem mohl být, kdo měl testamenti factio passiva, i spoludědic. Lze ustanovit náhradního odkazovníka.

Předmět: vše majetkově hodnotné. Odkaz věci, která už patří odkazovníkovi, je neplatný (u zatížené věci se vykládal jako nárok na zrušení věcného práva). U generického či alternativního odkazu měl volbu podle klasiků odkazovník, plynula-li z odkazu věcná žaloba, jinak obtížený; odkazovník neměl volit nejlepší, obtížený nejhorší. Legatum optionis byl generický vindikační legát s volbou odkazovníka, kterou musel vykonat osobně. Justinián dal volbu u generického odkazu vždy odkazovníkovi. U odkazu pohledávky musel dědic odkazovníkovi postoupit žalobu. Odkázat šlo i osvobození od dluhu (legatum liberationis), nebo věřiteli to, co mu zůstavitel dlužil (platné, jen je-li to pro něj výhodnější).

Nabytí: dies cedens nastává smrtí, u podmíněného odkazu splněním podmínky, u opčního volbou. Odkazovník získá čekatelské právo, které přechází na jeho dědice. Dies veniens nastává nabytím dědictví (u heres necessarius oba okamžiky splývají). Zemřel-li odkazovník ante diem cedentem a nenastoupil náhradník, odkaz je neúčinný. Akrescence mezi spoluodkazovníky jen u vindikačního a precepčního legátu bez určených podílů. Jmenoval-li zůstavitel více odkazovníků téže věci v jedné větě, dostane každý poměrný díl, v různých větách každý celou věc (či její cenu).

Ochrana odkazovníka: praetor mu mohl dát detenci pozůstalosti vedle obtíženého (sporný či podmíněný odkaz bez záruky). Justinián zakázal zcizovat odkázané věci (nelze je proti odkazovníkovi vydržet), dal odkazovníkovi zákonné zástavní právo a dědic musel nahradit věc, i když ji zničil v nevědomosti. Justinián legáty sjednotil a splynuly s fideikomisy.

Platnost: odkazy padají s neplatným testamentem, mohou však zůstat při posloupnosti proti testamentu.

• počáteční neplatnost: regula Catoniana (podle M. Porcia Catona Censoria či jeho syna Liciniana): odkaz neplatný při hypotetické smrti zůstavitele hned po zřízení zůstává neplatný navždy (quod initio vitiosum est, non potest tractu temporis convalescere). Odkaz věci odkazovníka se tedy nezhojí ani jejím pozdějším zcizením. Neplatí pro podmíněné odkazy,
• následná neplatnost: odkazovník ztratil způsobilost či zemřel před dies cedens, věc zanikla před nabytím dědictví, odpadl obtížený a jeho nástupce nemusel plnit. Vindikační odkaz padá, nabyl-li odkazovník vlastnictví jinak; damnační podle Justiniána jen při jiném lukrativním nabytí,
• ademptio legati (odvolání): u civilních odkazů stejnou formou v záporném znění (v testamentu či potvrzeném kodicilu), u fideikomisů stačila vůle, nepřátelství či zcizení věci. U Justiniána formální odvolání ztratilo význam. Translatio legati (přenesení odkazu): nový odkaz měnící osobu, obtíženého, předmět či přidávající podmínku. Změna obtíženého či předmětu byla odvoláním, změna odkazovníka novací.

Omezení výše: Přetížení odkazy hrozilo, že dědic dědictví nepřijme a testament bude destitutum, proto lex Furia testamentaria (počátek 2. stol. př. n. l., odkaz nejvýše 1000 assů s výjimkou blízkých), lex Voconia (169 př. n. l., po občanech 1. třídy census nesmí odkazovník dostat víc než dědici) a Lex Falcidia.

Dnes odkaz (§ 1594 OZ).

Lex Falcidia

Lex Falcidia de legatis (40 př. n. l.): dědici musí zůstat aspoň čtvrtina jeho čistého podílu (po odečtení dluhů), tzv. quarta Falcidia. Přesahují-li odkazy tři čtvrtiny, poměrně se krátí. SC Pegasianum ji rozšířilo na fideikomisy, později se vztáhla na darování pro případ smrti a Justinián ji zobecnil na vše, co bylo dědici uloženo. Ovlivnila výši povinného dílu (viz Vocatio contra tabulas) a obsahuje ji i NOZ (ABGB ji neznalo).

Fideicommissum

Svěřenství: neformální prosba či přání zůstavitele (fidei tuae committo, precativo modo), aby obtížený (dědic, odkazovník, i intestátní dědic) vydal něco obmyšlenému (fideicommissarius). Původně jen morálně závazné (tlak přátel zemřelého). Obtížit šlo kohokoli, kdo smrtí zůstavitele něco nabyl. Augustus zavedl vymahatelnost v kognici (cognitio extra ordinem), Claudius zřídil zvláštní praetory (praetores fideicommissarii).

Výhody oproti legátu: bez formy, mohl obtížit i intestátního dědice či odkazovníka, a původně se jím mohly obmyslet i osoby, které nemohly nabýt legát (peregrini, personae incertae, postumi alieni, caelibes, orbi). Obsahem se přiblížil damnačnímu legátu (obligační nárok na jakékoli dovolené plnění), od legátů ho odlišovala jen neformálnost. Poklasická doba legáty odformalizovala a na fideikomisy rozšířila minimum forem, až Justiniánovy konstituce z let 529–531 obě formy sloučily pod název legatum. Odkazovník má obligační nárok, věc ve vlastnictví zůstavitele může vindikovat. Rozdíl přežil v ústním fideikomisu (prohlášení vůči přítomnému dědici). Zůstavitel musel mít podle Justiniána testamenti factio aspoň v době smrti.

Fideikomisární substituce: na rozdíl od dědické substituce lze náhradníka stanovit i pro případ, že první fideikomisář už nabyl (po splnění podmínky, po jeho smrti).

Rodinný fideikomis (fideicommissum familiae relictum): určitá věc má zůstat v rodině (přecházet např. na prvorozeného), takže je fakticky nezcizitelná. Justinián ho omezil na čtyři pokolení. Středověký a novověký šlechtický fideikomis (ABGB) zrušil zákon z roku 1924. NOZ místo něj zavedl svěřenské fondy.

Fideicommissum hereditatis

Univerzální fideikomis: podle civilního práva šlo odkázat jen část pozůstalosti, nejvýše polovinu, damnačním legátem (legatum partitionis), a dědic s odkazovníkem si vzájemně slibovali stipulacemi podíl na pohledávkách a dluzích. Celou pozůstalost umožnil odkázat až fideikomis: dědic (heres fiduciarius) je požádán, aby celou pozůstalost (nebo její podíl) vydal fideikomisáři. Sloužil k obejití zásady Semel heres semper heres (fideikomisář lze stanovit i pod rozvazovací podmínkou nebo jako dalšího nástupce, substitutio fideicommissaria). Dluhy a sakrální povinnosti zůstávaly dědici.

• SC Trebellianum (56 n. l.): po vydání přecházejí žaloby z pozůstalosti na fideikomisáře a proti němu (actiones utiles, fiktivní žaloby jako by byl dědicem). Zavedlo praetorskou univerzální sukcesi, dědic však zůstal civilním dědicem a sukcese na něm dál závisela. Obnovovala se práva zaniklá konfuzí,
• SC Pegasianum (asi 74 n. l.): dědic dosud vycházel naprázdno, proto mu náleží falcidiánská kvarta (motivace k přijetí) a fideikomisář je chráněn proti odmítnutí dědictví (dědice lze k přijetí donutit). Situace se zkomplikovala podle toho, zda fideikomis kvartu přesahoval,
• Justinián: návrat k SC Trebellianum s kvartou.

Dnes je fideikomisář dědicem (svěřenské nástupnictví).

Codicillus

Kodicil (dovětek): neformální písemné pořízení (původně dopis, fideikomis dopisem), které stálo u zrodu vymahatelnosti fideikomisů. Už Augustus uznal fideikomisy v kodicilu, jehož sepsání si zůstavitel vyhradil v testamentu. Kodicil mohl být v testamentu předem vyhrazený, dodatečně potvrzený, nezmíněný (jen doplňující fideikomisy), nebo intestátní. Testamentární kodicil je součástí testamentu a jeho platnost na něm závisí. Potvrzený kodicil mohl obsahovat i civilní legáty, manumise a jmenování poručníků. Poklasická doba vyžadovala minimum forem, u Justiniána podpis zůstavitele, 5 svědků a unitas actus; kodicil se stal obecným pořízením pro případ smrti vedle testamentu. Mohl obsahovat cokoli kromě ustanovení dědice (to jen odkazem testamentu na kodicil, tzv. mystický testament). Stačilo 5 svědků. Druhy: testamentární potvrzený (lze i legát), testamentární nepotvrzený (jen fideikomisy) a intestátní. Clausula codicillaris: neobstojí-li závěť jako testament, má platit aspoň jako intestátní kodicil. Ustanovení dědice se pak posuzuje jako univerzální fideikomis, odkazy jako fideikomisy. Dnes dovětek (§ 1498 OZ).

Donatio mortis causa

Darování pro případ smrti (I. 2, 7, 1): darování z obavy ze smrti tak, že si obdarovaný věc ponechá, nepřežije-li dárce (např. ztroskotání lodi). Nejprve jen při bezprostředním nebezpečí smrti, později každé darování s (odkládací) podmínkou, že obdarovaný dárce přežije. S rozvazovací podmínkou až u Justiniána. Provádělo se fiduciárním převodem nebo tradicí se závazkem věc vrátit. Výhodou bylo, že nezáviselo na dědické posloupnosti a nevyžadovalo testamenti factio dárce. Šlo jím uložit i fideikomis. Přežije-li ho dárce, rozmyslí-li si to, nebo zemře-li obdarovaný dříve, lze věc žádat zpět (vindicatione, actio fiduciae, condictio ob causam datorum). Jde o dvoustranné jednání inter vivos, jednostranně odvolatelné až u Justiniána, který ho přiblížil odkazům (falcidiánská kvarta). Vedle toho existovalo mortis causa capio: širší pojem pro každé nabytí pro případ smrti, které nebylo děděním ani odkazem, zejména splněním podmínky z poslední vůle (condicionis implendae causa datum).