Definice
Druhy dědiců (Řím) – Domácí dědicové (sui et necessarii, necessarii) nabývají dědictví ze zákona i proti vůli, vnější (voluntarii) až jeho přijetím.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Druhy dědiců (Řím)
- heredes domestici (domácí): dědictví nabývají ipso iure okamžikem smrti zůstavitele, i proti své vůli:
- heredes sui et necessarii: osoby bezprostředně v moci zůstavitele, které se jeho smrtí stanou sui iuris (děti, vnuk po předemřelém otci). Dědí ze zákona i ze závěti a mohou využít beneficium abstinendi. Ustanovil-li je otec pod podmínkou, mohli se při jejím nesplnění dědici nestat,
- heredes necessarii: otrok ustanovený dědicem a zároveň propuštěný v závěti. Dědí jen ze závěti a nemůže dědictví odmítnout (často dědic předlužené pozůstalosti, na něhož místo zůstavitele dopadne potupa z konkurzu). Praetor mu umožnil oddělit jmění nabyté po smrti zůstavitele jinak než z pozůstalosti, za dluhy pak tímto majetkem neručil,
- heredes extranei (voluntarii) (vnější, dobrovolní): dědici mimo rodinu. Dědici se stávají až přijetím dědictví a záleží to na jejich vůli.
Postavení domácích dědiců odráží archaickou rodinu jako uzavřenou hospodářskou a náboženskou jednotku (sacra), na jejímž majetku se podíleli už za života otce. S převahou majetkového pojetí se nutnost dědit stávala hrozbou, proto praetor zavedl beneficium abstinendi: nevmísil-li se suus do pozůstalosti, praetor proti němu nepovolil žaloby a nabídl dědictví dalším. Abstinující však zůstával civilním dědicem, a proto testament a jeho další ustanovení (manumise, substituce) zůstávaly v platnosti. Praetorská praxe (žádost o bonorum possessio jako neformální adice) rozdíl mezi domácími a dobrovolnými dědici fakticky stírala.
Odkaz na původní dokument