Římské právo II – Dědické právo

Kapitola předmětu Římské právo II

Obsah: zásady dědického práva, civilní a praetorská posloupnost, testament (formy, náležitosti, substituce, neplatnost), posloupnost proti testamentu, intestátní posloupnost, kolace. Postavení dědice a odkazy viz Římské právo II – Postavení dědice a odkazy.

Hereditas

Pozůstalost a dědění v civilním právu: přechod právních poměrů pro případ smrti (successio mortis causa), kdy dědic nastupuje na místo a do práv zůstavitele (in locum et in ius defuncti). Jde o univerzální sukcesi: pozůstalost je celek (universum), na dědice přecházejí aktiva i pasiva i náboženské povinnosti (sacra privata). Majetek zůstavitele a dědice splývá a podíly dědiců se vyjadřují zlomkem (12 uncí). Dědic proto ručí za dluhy zůstavitele v plné míře, i ze svého, ne jen do výše aktiv. Nepřecházejí jen práva a povinnosti ryze osobní (syn nedědí manželskou moc otce nad matkou). Pozůstalost se chápala jako celek i hmotně, proto mohla dočasně existovat samostatně jako ležící pozůstalost a zvětšovat se či zmenšovat.

Dvojí posloupnost: vlivem praetora vznikla posloupnost civilní (hereditas, patrně původní význam slova, pozůstalost až odvozeně) a praetorská (Bonorum possessio), každá testamentární i intestátní. Civilní dědic byl chráněn věcnou žalobou hereditatis petitio (obdoba reivindikace). Gaius pojímá právo dědit jako věc nehmotnou. Civilní posloupnost zahrnovala i nemajetkové povinnosti (sacra), praetorská měla od počátku jen majetkový ráz. Poklasická doba rozdíly vyrovnávala a zavedla jednotný termín successio, úplně je odstranily až Justiniánovy novely.

Pojmy: defunctus (zůstavitel), heres (civilní dědic), bonorum possessor (praetorský dědic), hereditas × Bonorum possessio, caducum (odúmrť).

Vývoj: původně měl dědic hlavně nastoupit na místo pater familias v rodině a nejbližší příbuzní byli povinni dědit. Praetor prosadil majetkový aspekt (beneficium abstinendi, práva emancipovaných, prekluzivní lhůty pro přihlášení).

Zásady: Semel heres semper heres, Nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest, Hereditas iacens.

Delační důvody (povolání k dědictví): testament (vývojově mladší, ale přednostní; zvláštností Říma je, že už LDT znají obě posloupnosti jako hotové a důraz kladou na testamentární), zákon (intestátní posloupnost, jen není-li platný testament) a později i proti testamentu (nepominutelní dědici, viz Vocatio contra tabulas).

Semel heres semper heres

„Kdo je jednou dědicem, je jím navždy“: dědické postavení nelze zrušit ani omezit časem či rozvazovací podmínkou. Proto lze dědice ustanovit jen pod podmínkou odkládací. Zásadu obcházel univerzální fideikomis (Fideicommissum hereditatis).

Nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest

Nikdo nemůže zemřít zčásti se závětí a zčásti bez ní: testamentární a intestátní posloupnost se nekombinují. Ustanoví-li zůstavitel dědice jen k části pozůstalosti, přiroste mu zbytek. Výjimky: vojenský testament, ochrana nepominutelných dědiců, částečná neplatnost dědické instituce a zachování odkazů při neplatnosti instituce (klasické právo).

Bonorum possessio

Praetorské dědictví („držba majetku“): praetor povolával k pozůstalosti osoby, které civilní právo pomíjelo (emancipované děti, pokrevní příbuzné, manžele), a chránil je interdiktem quorum bonorum. Udělovala se na žádost (vedle delačního důvodu rozhodoval i projev vůle) ve lhůtě.

Vznik: praetor zprvu nechtěl tvořit vlastní posloupnost, ale podpořit civilní právo, např. udělit držbu straně s větší nadějí na vítězství ve sporu o dědictví. V době dobře doložené prameny udílel držbu každému žadateli bez zkoumání a okolnosti se prokazovaly až ve sporu. To mu umožnilo postupovat podle ekvity a nakonec povolávat, koho chtěl za dědice chránit. Skutečným praetorským dědicem byl jen ten, koho praetor chránil i proti civilnímu dědici (žalobami utiles vytvořenými podle civilních vzorů). Bonorum possessio cum re (definitivní, obstojí i proti civilnímu dědici) × sine re (ustoupí civilnímu dědici, který podá hereditatis petitio). Druhy: secundum tabulas (podle závěti), contra tabulas (proti závěti) a sine tabulis (bez závěti, viz Intestátní posloupnost (Řím)).

Testamentum

Jednostranné, formální pořízení pro případ smrti, kterým se ustanovuje dědic:

• jednostranné a kdykoli odvolatelné: ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum (D. 34, 4, 4),
• formální: forma zaručuje právní jistotu, výklad však co nejvíce respektuje vůli zůstavitele (favor testamenti),
• mortis causa: účinky nastávají smrtí,
• ustanovuje dědice: Heredis institutio je obligatorní (caput et fundamentum totius testamenti).

Testamentem v římském smyslu je jen pořízení, které ustanovuje univerzálního sukcesora. Jiná pořízení pro případ smrti (zejména pozdější kodicil) testamentem nejsou, protože dědice nikdy neustanovují.

Původní funkce: raný testament nebyl projevem volnosti nakládat majetkem, ale zřejmě prostředkem, jak si dědice opatří ten, kdo vlastní intestátní dědice nemá („adopce na případ smrti“). Druhým východiskem byly odkazové dispozice těch, kdo dědice měli.

Vývoj forem:

• testamentum calatis comitiis: před kuriátním sněmem za účasti pontifiků, podobné adrogaci,
• testamentum in procinctu: vojákem „v šiku“ před bitvou,
• mancipační (per aes et libram, mancipatio familiae): původně odkazový: zůstavitel převedl majetek důvěrníkovi, „kupci rodinného jmění“ (familiae emptor, familia = jmění), který po jeho smrti rozdělil věci podle jeho přání (postavení loco heredis). Později zůstavitel při mancipaci prohlašoval i dědice a z odkazového pořízení se stal skutečný testament. Mancipace se stala úkonem na oko (dicis gratia) a familiae emptor jen svědkem. Podle Gaia šlo o ústní testament: vůle se prohlásila (nuncupatio). Později zůstavitel předložil listinu a jen prohlásil, že obsahuje jeho vůli. Listina však měla jen důkazní funkci, rozhodovala mancipace a nunkupace, vše uno contextu,
• praetorský: listina zapečetěná 7 pečetěmi (5 svědků, vážný, kupec, ne zůstavitel). Praetor udílel bonorum possessio secundum tabulas každému, kdo ji předložil, bez dokazování mancipace: rozhodovala listina, vznikl skutečný písemný testament. Zprvu šlo o držbu sine re, Antoninus Pius ji učinil cum re (exceptio doli proti intestátnímu dědici). V pozdní době převládl na východě požadavek 7 svědků, na západě 5 svědků s vlastnoručním (holografním) testamentem,
• justiniánský testamentum tripertitum: kombinace civilních, praetorských a císařských náležitostí (7 svědků, podpisy, pečeti, unitas actus). Ústní testament: prohlášení před 7 současně přítomnými svědky (pozdější zápis je jen důkazem). Písemný: zůstavitel předloží listinu a prohlásí, že obsahuje jeho vůli, svědkové ji podepíší a opatří pečetěmi se jmény. Alografní testament musí zůstavitel podepsat, neumí-li psát, podepíše za něj osmá osoba.

Druhy: veřejný × soukromý, řádný × mimořádný, ústní × písemný, holografní (vlastnoruční) × alografní.

Mimořádné testamenty: militis (vojenský, bez forem), parentis inter liberos (rodiče mezi dětmi, bez svědků: vlastnoruční listina s datem, jmény potomků a podíly slovy; ustanovení ve prospěch jiných osob neplatí), tempore pestis (za moru, svědci nemusí být přítomni najednou), ruri conditum (venkovský, 5 svědků, kteří neumí psát, za ně podepíše spolusvědek a po smrti obsah přísežně potvrdí), slepecký (zpřísněná forma: 8 svědků, jeden listinu nahlas přečte), apud acta (do protokolu soudu či municipálního orgánu), principi oblatum (uložený v císařské kanceláři). Poslední dva jsou veřejné testamenty doby poklasické.

Vojenský testament byl zcela neformální a s libovolným obsahem: nemusel obsahovat dědickou instituci a připouštěl i souběh testamentární a intestátní posloupnosti. Původně jen pro vojáky ve službě, později za tažení i pro civilní osoby doprovázející vojsko (platil, padly-li), u vojáků ještě rok po propuštění. Vysvětluje se složením vojska z příslušníků jiných národů.

Obsah vedle instituce: substituce, jmenování poručníků, odkazy (Legatum), propuštění otroků. Ustanovení lze vázat na odkládací podmínku, čas a příkaz (modus). Při odkládací podmínce se odkládá delace. Povolaný dědic mohl žádat praetora o bonorum possessio i dříve, ale musel dát záruku těm, kdo by dědili při zmaření podmínky, jinak se ustanovil curator bonorum. Rozvazovací podmínky a lhůty se pro zásadu Semel heres semper heres pokládaly za nepřipsané, s výjimkou podmínek, na nichž závisela delace ještě před nabytím (nisi ita creveris, exheres esto). U neplnitelné negativní podmínky pomáhala cautio Muciana (podle Q. Mucia Scaevoly) („budeš dědicem, nevstoupíš-li nikdy do Asie“, splnitelná až smrtí dědice: dědic dědí hned, ale zaváže se stipulací s rukojmími vydat pozůstalost, poruší-li podmínku; vázán je jen obligačně, takže nabývá definitivně).

Heredis institutio

Ustanovení dědice: hlava a základ testamentu. Původně muselo stát na začátku (co bylo před ní, bylo neplatné), v rozkazovacím způsobu a latinsky (Titius heres esto!). Od forem se upustilo až za synů Konstantinových, řečtinu připustil Theodosius II. Dědic musel být určen jistě (ne nutně jménem), ne zesměšňujícím způsobem a ne ponecháno náhodě. Nesprávné jméno nevadilo, byl-li dědic určen jednoznačně. Dědic mohl být označen i odkazem na jinou listinu (testamentum mysticum). Označení potupným jménem a ponechání určení třetí osobě způsobovaly neplatnost. Pisatel alografního testamentu nesměl dostat nic ve svůj prospěch (SC Libonianum). Alternativně ustanovení dědici se u Justiniána pokládali za povolané společně.

Dědic jediný (heres ex asse) × více dědiců (heredes ex parte). Pro univerzální sukcesi a zásadu Nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest se dědici ustanovovali vždy k podílu z celku a podíly musely pokrýt celou pozůstalost. Jurisprudence vykládala vůli tak, aby se co nejvíce zachovala:

• dědici bez podílů (sine partibus scripti) dědí stejně. Dědici spojení v jedné větě dostanou společně jeden podíl,
• podíly, které pozůstalost nepokrývají nebo převyšují, se poměrně zvětší či zmenší,
• jediný dědic ustanovený jen k podílu dostane celek,
• mají-li někteří podíly a jiní ne, dostanou ostatní zbytek rovným dílem. Pokrývají-li určené podíly celek, dělí se pozůstalost na dvě poloviny (jedna pro dědice s podíly, druhá pro dědice bez nich), - ustanovení k určité věci (heres ex re certa) bylo původně neplatné. Už republikánská jurisprudence (Aquillius Gallus) k omezení u jediného dědice nepřihlížela, u více dědiců s ním jednala jako s dědici bez podílů. Justinián je chápal jako pokyn k rozdělení, případně jako prelegát (viz Legatum).

Testamenti factio

Testamentární způsobilost: Vyžadovala se u všech účastníků (zůstavitel, svědkové, vážný, familiae emptor, dědicové, odkazovníci, poručníci). Měli ji jen římští občané a Latinové (u mancipačního testamentu nositelé ius commercii). Rozlišení na aktivní a pasivní pochází až od středověkých škol.

• activa (pořídit závěť): nemají ji osoby alieni iuris (kromě vojenského peculium castrense), otroci, nedospělí, duševně nemocní (mimo světlé okamžiky), marnotratníci, němí a hluší (změnil Justinián), intestabiles (kdo odmítl svědčit o formálním úkonu, jehož byl svědkem), juniánští Latinové, později odpadlíci a heretici. Ženy mohly pořizovat až mancipačním testamentem. Pozdější duševní nemoc, prohlášení za marnotratníka či ztráta řeči testament nerušily,
• passiva (být dědicem): obdobně, ale mohou nabývat i osoby alieni iuris, cizí otroci a nedospělí. Nelze ustanovit osoby neurčité (personae incertae): nelze určit „toho, kdo přijde první na pohřeb“, ale lze „toho z pokrevních příbuzných, kdo…“. Neurčitými byli zprvu i postumi (všichni narození po zřízení testamentu) a právnické osoby. Výjimkou byl od počátku římský stát, v křesťanské době i kostely a zbožné nadace.

Původně se vyžadovala nepřetržitě od pořízení do smrti, později jen v době pořízení a smrti (lex Cornelia de captivis pro zajatce).

Substitutio

Ustanovení náhradního dědice:

• vulgaris (obecná): náhradník pro případ, že dědic nenastoupí: zemře před nabytím, je nezpůsobilý (casus impotentiae) nebo odmítne (casus noluntatis). Lze stanovit náhradníky ve 3. a dalším pořadí, jednoho náhradníka za více dědiců i dědice recipročně. Náhradník dostává podíl dědice. Platí substitutus substituto est substitutus instituto: náhradník náhradníka dostane podíl instituční i substituční a na pořadí odpadnutí nezáleží. Substituce vylučuje přirůstání (akrescence nastává, až nenabude žádný náhradník),
• pupillaris: pater familias stanoví dědice svému nedospělému synovi pro případ, že syn dědictví nabude, ale zemře před dospělostí (projev patria potestas, i u vyděděného syna). Substitut dědí i to, co pupil nabyl po otcově smrti. Podmínky: platný testament otce, který ustanovil dědice (nemusel to být pupil), a pupil byl ustanoven, nebo výslovně vyděděn. Substituce je neúčinná, zemře-li pupil před otcem nebo vystoupí-li z jeho moci, a zaniká dospělostí. Lze ji zřídit i v dodatečném pupilárním testamentu,
• quasi pupillaris (Justinián, 528): ascendent (bez rozdílu pohlaví) ustanoví dědice duševně nemocnému potomkovi, kterému zanechal povinný díl. Náhradníkem má být především potomek nemocného, jinak potomek pořizovatele, teprve pak kdokoli,
• fideicommissaria: viz Fideicommissum hereditatis.

Spojení obou substitucí: už koncem 1. stol. př. Kr. (causa Curiana, Crassus proti Q. Muciu Scaevolovi před centumviry) se pupilární substitut pokládal i za obecného náhradníka. Konstituce Marka Aurelia a Vera stanovila, že jedna substituce zahrnuje i druhou.

Neplatnost testamentu

• zrušení vůlí zůstavitele: vůli lze měnit do posledního okamžiku (proto Řím neznal dědické smlouvy). Podle civilního práva jen novým testamentem, i když zůstavitel chtěl starý zachovat (v době císařské se pak starý posuzoval jako fideikomis), derogační klauzule nemá význam. U mancipačního testamentu nestačilo zničení listiny. Praetor uznal porušení listiny (pečetí, motouzu), i náhodné, a každé otevření, takže změna vyžadovala nové zapečetění před 7 svědky. Pro 5% dědickou daň Augusta (6 n. l.) vzniklo úřední otevírání testamentu. Justinián (531) uznal jen změny provedené zůstavitelem, ne náhodné, a zavedl odvolání před 3 svědky po 10 letech od zřízení,
• proti vůli zůstavitele:
  • testamentum iniustum (non iure factum): formálně vadné od počátku,
  • testamentum ruptum: „přetržené“ pozdějším testamentem nebo narozením nového vlastního dědice (agnatio postumi). Zemřel-li postumus, mohl testamentární dědic žádat bonorum possessio,
  • testamentum irritum: zůstavitel ztratil testamenti factio (capitis deminutio). Při zajetí testament obstál, vrátil-li se zůstavitel. Při adrogaci obstál, zemřel-li zůstavitel jako sui iuris a testament potvrdil,
  • testamentum destitutum (desertum): žádný ustanovený dědic nenastoupil. Padají tím i všechna ostatní ustanovení.

Vocatio contra tabulas

Posloupnost proti testamentu: ochrana nejbližších příbuzných před opominutím.

• formální (ius civile): vlastní dědice (sui) bylo nutno buď ustanovit, nebo výslovně vydědit (exheredatio: syny jmenovitě, ostatní hromadně). Opominutí syna působilo neplatnost testamentu (testamentum iniustum). Opominutí ostatní sui dědili vedle testamentárního dědice: vedle jiného suus stejný díl (pars virilis), vedle cizího (extraneus) dohromady polovinu. Původně postumus rušil testament, od klasické doby ho bylo možno předem vydědit. Jde o střet testamentární volnosti s postavením nezbytných dědiců, kteří se už za života otce pokládali za účastníky rodinného majetku. Praetor (bonorum possessio contra tabulas) rozšířil okruh na třídu unde liberi (i emancipované, a ustanoveného adoptovaného v cizí rodině). Dědili podle intestátních podílů, vydědění však zůstávala v platnosti, a mužští potomci museli být vyděděni jmenovitě,
• materiální (od 2. stol., původně jen morální povinnost vycházející z pietas; okruh i výše záležely na uvážení soudu): nestačí zmínka, nepominutelnému dědici musí připadnout povinný díl (pars legitima): ¼ zákonného podílu (podle falcidiánské kvarty), u Justiniána ⅓, resp. ½, činil-li zákonný díl ¼ pozůstalosti nebo méně (zpravidla při více než 4 dětech). Oprávněni byli descendenti, ascendenti a sourozenci (nejprve agnátští, u Justiniána i kognátští), v konkrétním případě jen ten, kdo by byl nejbližším intestátním dědicem. Nemusí jít o dědický podíl (stačí odkaz, věno). Novela 115 (542) sloučila formální a materiální práva u descendentů a ascendentů (ne sourozenců): zůstavitel jim musí zanechat povinný díl a zároveň je ustanovit dědici, vydědit či pominout je může jen s výslovně uvedeným důvodem. Důvody jsou taxativní (14 pro descendenty, 8 pro ascendenty, např. nemravný život, nevděk).

Ochranou je Querela inofficiosi testamenti. Dnes srov. nepominutelné dědice (§ 1643 OZ).

Querela inofficiosi testamenti

Stížnost na nezákonný (neslušný) testament: žaloba nepominutelného dědice, který nedostal povinný díl bez spravedlivého důvodu, před centumvirálním soudem. Opírala se o fikci, že zůstavitel nebyl při smyslech (color insaniae); testament nedbal přirozené náklonnosti mezi příbuznými (officium pietatis). Směřuje proti ustanovenému dědici, stal-li se dědicem. Praetorský dědic musel nejprve jen formálně žádat bonorum possessio (litis ordinandae gratia), aby prokázal dědické právo pro spor. Vítěz dostal celý intestátní díl. Zrušení mohlo být úplné, nebo jen částečné (úspěch proti jednomu z dědiců: ostatní ustanovení jako manumise či pupilární substituce platí a odkazy se poměrně krátí). Obdobně existovaly žaloby proti inoficióznímu darování a zřízení věna. Nemohl-li ji oprávněný podat nebo nechtěl-li, mohl ji podat jeho nejbližší intestátní dědic (kverelární sukcese). Aktivně legitimován je opominutý, případně jeho nejbližší intestátní dědic. Zaniká uplynutím 5 let, uznáním testamentu nebo smírem. Původně vedla k neplatnosti testamentu, u Justiniána testament obstojí a podíly se krátí (doplnění povinného dílu, actio ad supplendam legitimam). Po Novele 115 úspěšná kverela ruší jen ustanovení dědiců (nastupuje zákonná posloupnost), ostatní obsah testamentu platí.

Intestátní posloupnost (Řím)

Posloupnost ze zákona, není-li platný testament (nebyl pořízen, je neplatný nebo pozbyl účinnosti). Dědic musí být římským občanem a existovat aspoň jako nasciturus. Delace (okamžik, kdy se pozůstalost dědici nabízí) se může od smrti zůstavitele oddělit, typicky při praetorské sukcesivní delaci.

• civilní (LDT), postavená na agnaci:
  1. sui heredes: osoby, které se smrtí zůstavitele stanou sui iuris (děti v moci, manželka in manu jako dcera). Dědí podle hlav (in capita), vnuci po předemřelém synovi podle kmenů (in stirpes). Patřily sem i snachy in manu a pohrobek. Byli to dědici domácí (domestici) a nutní (heredes necessarii): dědici se stávali smrtí zůstavitele bez možnosti odmítnout (nevýhodné při předlužení), proto u nich nelze mluvit o delaci,
  2. agnatus proximus: nejbližší agnát (typicky bratr, případně matka sororis loco), jen in capita, ženy jen do 2. stupně. Zavedl ho patrně LDT (dříve byl majetek bez sui předmětem volné okupace). Dědil jen skutečně nejbližší; nenabyl-li, vzdálenější povoláni nebyli: in legitimis hereditatibus successio non est. Po ženě dědil vždy agnát (žena nemohla mít sui),
  3. gentiles: členové rodu (již jen reminiscence rodové společnosti),
• praetorská (bonorum possessio sine tabulis), kombinace agnace a kognace. Praetor z důvodu ekvity (1) prosadil kognaci, (2) rozdělil dědice do tříd, (3) nabízel pozůstalost postupně a (4) dal i sui beneficium abstinendi (možnost odmítnout). Kdo nepožádal v jedné třídě, mohl žádat v následující:
  1. unde liberi: sui i emancipovaní a jejich potomci (s povinností kolace), cum re, bez ohledu na stupeň, in stirpes. Jen po otci, ne po ženě,
  2. unde legitimi: všichni civilní dědicové (sui podruhé), sine re. Později sem patřili dědici podle císařských předpisů: SC Tertullianum (matka po dítěti), SC Orfitianum (děti po matce), konstituce Valentiniána II. (vnuci po ascendentech z matčiny strany, kognátští sourozenci),
  3. unde cognati: pokrevní příbuzní do 6. stupně a ze 7. děti bratranců a sestřenic (sobrino natus), poprvé i děti po matce. Bližší vylučuje vzdálenějšího, ale nepřihlásí-li se, nabízí se dalšímu stupni (successio graduum). Mezi stejným stupněm in capita,
  4. unde vir et uxor: manžel a manželka v řádném manželství (matrimonium iustum). Uxor in manu byla povolána potřetí,
• justiniánská (Novely 118 z r. 543 a 127 z r. 548), definitivní vítězství pokrevního příbuzenství:
  1. descendenti (in capita / in stirpes),
  2. ascendenti a plnorodí sourozenci a jejich děti (předci podle linií),
  3. polorodí sourozenci a jejich děti,
  4. ostatní kognáti bez omezení stupně (bližší vylučuje vzdálenějšího),
  • postupné povolávání převzato od praetora (mezi třídami i uvnitř). Nemanželské děti dědí jen po matce, po otci jen po legitimaci,
  • chudá vdova (Novela 53, 117): nejvýše ¼ pozůstalosti, max. 100 liber zlata, s dětmi jen ususfructus.

Collatio

Kolace (započtení): povinnost vyrovnat rozdíl mezi dětmi emancipovanými (které měly vlastní majetek) a dětmi, které zůstaly v moci (jejich nabytí připadlo pater familias). Kolace vychází z praetorského práva (bonorum possessio unde liberi i contra tabulas). Povinnost měli i děti emancipovaného zplozené po emancipaci a adoptovaní, kteří byli při smrti zůstavitele sui iuris. Nárok měli vlastní dědici, jen utrpěli-li skutečnou újmu (ne např. když emancipovaný vyvolal posloupnost proti testamentu a suus tím získal víc), při dělení in stirpes jen v rámci kmene. Gordián, Leo a Justinián ji rozšířili na vše, co descendenti za života dostali od předka. Fikce trvání agnace:

• collatio emancipati: emancipovaný započte vlastním dědicům poměrnou část svého majetku,
• collatio dotis: provdaná dcera započte věno,
• nova clausula Iuliani: descendenti emancipovaného, kteří zůstali v moci, mají nárok na stejný díl jako jejich emancipovaný předek.

Dnes započtení na dědický podíl a povinný díl (OZ).

Usucapio pro herede

Vydržení pozůstalosti: kdo se zmocnil pozůstalosti ležící ladem, mohl ji vydržet za 1 rok (pozůstalost jako věc nehmotná, i s pozemky), a to i ve zlé víře. Vznikla patrně s LDT jako náhrada volné okupace uprázdněné pozůstalosti a podle dekretu pontifiků musel vydržitel konat i sacra. Důvodem bylo, aby se pozůstalosti přijímaly co nejdříve, aby byl někdo, kdo vykoná rodinné obřady, a aby věřitelé měli od koho se domoci (Gai. 2, 55). V klasické době šlo už jen o vydržení jednotlivých věcí (každé zvlášť, i nemovitostí za rok), získaných do držby před nabytím dědictví dědicem, bez titulu a dobré víry, ale se testamenti factio držitele. Prameny o něm mluví s odsudkem a jurisprudence principátu ho omezovala, od Marka Aurelia se z toho stal zločin crimen expilatae hereditatis.