Definice
Hereditas iacens – Pozůstalost v mezidobí mezi smrtí zůstavitele a přijetím dědictví, která představuje osobu zůstavitele; od Justiniána má povahu právnické osoby.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Hereditas iacens
Ležící pozůstalost: stav mezi smrtí zůstavitele a přijetím dědictví vnějším dědicem. Pozůstalostní věci se původně pokládaly za věci ničí (volná okupace, pak vydržení). Pozůstalost se však v mezidobí mohla zvětšovat (plody, děti otrokyň, poklad, pohledávky z nepřikázaného jednatelství) i zmenšovat, proto právní věda a praetor (povolováním žalob) pracovali s fikcí, že je oprávněna či zavázána sama. Pozůstalost v mezidobí „nezavazuje ani jednoho, ani druhého“ a představuje zůstavitele (hereditas personam defuncti sustinet). Od Justiniána má povahu právnické osoby sui generis.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Aditio hereditatis