Římské právo I – Vlastnictví

Kapitola předmětu Římské právo I

Obsah: pojem a obsah vlastnictví, omezení, spoluvlastnictví, druhy vlastnictví, nabývání (derivativní a originární), vydržení, zánik. Ochrana vlastnictví viz Římské právo I – Ochrana vlastnictví.

Vlastnictví

Dominium, proprietas: právní panství nad věcí, na rozdíl od držby jako panství faktického. Znaky:

• absolutní: působí erga omnes (Působení erga omnes),
• všeobecné: zahrnuje tzv. vlastnickou triádu, tj. ius possidendi (právo držet), ius utendi et fruendi (užívat a brát plody) a ius disponendi et abutendi (nakládat a spotřebovat či zničit),
• přímé: k výkonu není třeba jiné osoby,
• elastické: po odpadnutí omezení (např. zánik služebnosti) se samo obnoví v plném rozsahu,
• pojmově neomezené, fakticky však omezené (Omezení vlastnictví (Řím)).

Druhy: Dominium ex iure Quiritium, Bonitární vlastnictví, Provinční vlastnictví. Za více osob viz Spoluvlastnictví.

Římané vlastnictví teoreticky nedefinovali, zajímala je oprávnění a jejich ochrana. Pojem věcných práv (iura in re) vytvořila až středověká věda podle povahy žalob in rem; „právní panství“ vlastníka zdůrazňuje mocenský ráz (dominus = pán). Podstata vlastnictví je víc než součet oprávnění: vlastník smí s věcí naložit jakkoli. Původně bylo zřejmě složkou moci pater familias vedle manus a patria potestas; v době dominátu se z něj stalo subjektivní právo, kterému odpovídá povinnost všech ostatních výkon nerušit.

Omezení vlastnictví (Řím)

• práva ostatních vlastníků,

• veřejný zájem: ambitus (5 stop mezi budovami), confinium (mez), veřejné užívání břehů, zákaz zrušit hrob (a povinnost umožnit k němu přístup), povinnost strpět dobývání nerostů, stavební předpisy o výšce domů a zákaz bourání, povinnost vlastníka pozemku u veřejné cesty ji opravovat, jinak musel strpět chůzi po svém pozemku (už Zákon XII desek). Tato omezení nazývá pozdější věda zákonnými (legálními),

• Sousedská práva,

• soukromý zájem: Iura in re aliena nebo smluvní omezení.

Sousedská práva

Omezení vlastníků sousedních pozemků:

• limes: pás 5 stop mezi pozemky,
• ořez přesahujících větví do výše 15 stop,
• sběr spadlých plodů ze sousedova pozemku obden (interdictum de glande legenda),
• imise (immissiones) se musí snášet, ledaže jsou nadměrné: prach, kouř, zápach a hluk z běžného užívání sousedního pozemku; proti imisím ze zvláštního provozu nebo šikany se lze bránit,
• vlastník musí snášet mírné vyboulení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem (pozemek zahrnuje i prostor nad ním),
• podle Zákona XII desek dovolit sousedovi sbírat přepadlé plody (obden) a při orbě strpět přesah přes hranici (proto mez 2 × 2½ stopy),
• nesmí měnit přirozený odtok dešťové vody ke škodě souseda (Actio aquae pluviae arcendae).

Spoluvlastnictví

Vlastnictví více osob k téže věci podle ideálních podílů.

• Consortium ercto non cito: nejstarší forma, nerozdělený zděděný majetek. Každý měl dispoziční právo k celku a mohl ostatním jednání zakázat.
• Condominium: podíly vyjádřené zlomkem. Akrescence: uvolněný podíl přirůstá ostatním. Na prospěchu i nákladech se podílejí všichni. Každý smí věc běžně užívat a brát užitky, dispozice s věcí vyžaduje souhlas všech. Od Justiniána rozhoduje většina. Při propuštění otroka jedním spoluvlastníkem platí favor libertatis.
• vznik: společenskou smlouvou (societas) nebo děděním,
• zánik: dohodou nebo dělicí žalobou (actio communi dividundo, u dědictví actio familiae erciscundae) s adiudikací.

Podíl je ideální (pars pro indiviso, pars quota) a určuje účast na výtěžku a nákladech. Dispozice s celkem vyžadovala původně společné jednorázové jednání všech, později postačilo oddělené jednání, účinné až posledním dílčím souhlasem; souhlas musel být projeven bez ohledu na velikost podílů. Běžné užívání podíl neomezoval, jen faktická konkurence ostatních, kteří mohli spoluvlastníkovi jednání zakázat. Procesní ochranu společného práva mohl uplatnit i jednotlivec. Actio communi dividundo byla iudicium duplex (každý žalobcem i žalovaným): soudce rozdělil dělitelné věci, nedělitelné přikázal jednomu za náhradu a vyřídil i vzájemné nároky na náklady; Justinián ji připustil i bez zrušení spoluvlastnictví jen k vypořádání nároků.

Dominium ex iure Quiritium

Kviritské (civilní) vlastnictví. Mohli ho mít jen římští občané a jen k věcem v Itálii. Sahalo usque ad coelum et usque ad inferos (až do nebe i do podsvětí). Za císařství nastupuje název proprietas a postupně jednotná úprava. Ochrana: Rei vindicatio a Actio negatoria. Převádělo se jen formálními způsoby ius civile (mancipace, in iure cessio). Zpočátku bylo uznáno zřejmě jen u movitostí; půda byla podle římské ideologie původně státní (ager publicus) a do soukromého vlastnictví (ager privatus) se přidělovala (adsignatio), a to jen v Itálii (praedia in solo Italico jako res mancipi).

Vlastnictví peregrinů římské ius civile nechránilo; ochrana vznikla mezistátními smlouvami a hlavně činností cizineckého praetora.

Bonitární vlastnictví

In bonis habere / esse (praetorské vlastnictví) vznikalo tam, kde nabyvatel nedodržel civilní formality, typicky když byla res mancipi jen tradována. Dále při bonorum emptio (koupě v konkursu, Bonorum venditio) a bonorum possessio (praetorské dědění). Kviritským vlastníkem zůstával převodce (nudum ius Quiritium), ale praetor chránil nabyvatele žalobou actio Publiciana a exceptio rei venditae et traditae, dokud věc nevydržel.

Vývoj: nejprve praetor proti vindikaci prodávajícího dal kupci exceptio rei venditae et traditae, pak proti každému actio Publiciana jako fiktivní žalobu (soudce si přimyslí uplynutí vydržecí doby). Ochrana se rozšířila i na další praetorská nabytí: bonorum emptor, bonorum possessor, missus in possessionem ex secundo decreto a nabytí adiudikací magistrátu. Gaius proto mluví o dominium duplex, o vlastníkovi pleno iure a o „holém“ kviritském právu (nudum ius Quiritium). Obsahově se bonitární vlastnictví od kviritského téměř nelišilo; rozdíl byl u manumise: otrok propuštěný jen bonitárním vlastníkem se stal Latinus Iunianus, ne občanem. Justinián rozdíly odstranil a zavedl jednotné dominium.

Provinční vlastnictví

Possessio ac ususfructus agri provincialis: provinční pozemky patřily formálně římskému lidu (císaři), jednotlivci k nim měli jen „držbu a požívání“, chráněné prakticky jako vlastnictví. Nevztahovalo se na ně usucapio, ale Praescriptio longi temporis. Provinční půda se nepřidělovala, ale ponechávala dosavadním držitelům za pozemkovou daň (stipendium v senátních, tributum v císařských provinciích). Ochrana před provinčními magistráty se brzy přiblížila ochraně civilního vlastnictví, za dominátu se rozdíly stíraly a poslední (při vydržení) odstranil Justinián.

Nabytí vlastnictví

Způsoby se dělí:

• iure civili (Mancipatio, In iure cessio, usucapio) × iure gentium (Okupace, Traditio aj.),
• originární × derivativní (Nabývání práv).

K převodu je třeba titul (právní důvod, titulus) a způsob (modus adquirendi, např. tradice), viz Titulus a modus adquirendi.

Originární způsoby: Okupace, Nález pokladu, Přírůstek, Confusio a commixtio, Specifikace, Vydržení, Nabytí plodů, dále ze zákona (např. bona vacantia, odúmrť podle Lex Iulia et Papia Poppaea), Litis aestimatio, Adiudicatio (konstitutivní rozsudek v dělicím řízení) a assignatio (přidělení státní či koloniální půdy).

Titulus a modus adquirendi

K derivativnímu nabytí vlastnictví je třeba právní důvod (titulus, např. kupní smlouva) a způsob nabytí (modus adquirendi, např. tradice či zápis). Samotná smlouva vlastnictví nepřevádí. Teorii v této podobě rozpracovala až středověká a novověká věda (ABGB), římské kořeny má v požadavku iusta causa traditionis.

Mancipatio

Obrazný (fingovaný) prodej pro převod res mancipi (Gai. 2.14a, platí superfluum non nocet): za přítomnosti 5 svědků a vážného (libripens) s váhami a bronzem pronesl nabyvatel slavnostní formuli a udeřil kouskem bronzu o váhy. Jednání je abstraktní, bez podmínek a doložení času. Jde o negotium per aes et libram (Právní jednání (Řím)).

Původně šlo o skutečný trh za neražený kov, který vážný na vahách odvážil. S ražením peněz se změnila v obraznou koupi (imaginaria venditio): nabyvatel uchopil věc (u pozemku hroudu na místě), pronesl formuli (nuncupatio), udeřil kouskem mědi (raudusculum) o váhy a dal ho převodci; v listině se uváděla cena 1 sestercius. Díky abstraktnosti sloužila k převodu z jakéhokoli důvodu (dar, věno, plnění) i k fiduciárním převodům (fiducia cum creditore / cum amico). Do nunkupace bylo možné vložit vedlejší prohlášení (leges mancipii: výhrada služebnosti, ujištění o výměře), závazná už podle Zákona XII desek. Zastoupení nebylo možné. Užívala se i pro res nec mancipi, vyšla z užívání v pozdním císařství a Justinián ji formálně odstranil.

In iure cessio

Obrazný (fingovaný) soud (iurisdictio voluntaria): nabyvatel před praetorem urbanem (či konzulem) vindikoval věc formou legis actio sacramento in rem (Legis actio sacramento), převodce se nebránil a magistrát věc přiřkl nabyvateli (addictio). Šlo o abstraktní jednání, použitelné i pro res nec mancipi a pro zřízení služebností. Vytvořila ji patrně pontifikální jurisprudence. Kvůli nutné součinnosti magistrátu se těšila menší oblibě než mancipace a vyšla z užívání dříve; nejčastěji se jí převáděly a zřizovaly služebnosti.

Iusta causa traditionis

Tradice (Traditio) převádí vlastnictví res nec mancipi neformálně. Od Justiniána bylo u nemovitostí třeba listiny (scriptura). Je ale kauzální: vyžaduje iusta causa traditionis, právní důvod převodu (koupě, darování, splnění dluhu).

Tradice pochází z ius gentium; res mancipi převedla jen do bonitárního vlastnictví, res nec mancipi i do kviritského. V justiniánském právu se stala jediným derivativním převodem mezi živými. Převést mohl i vlastníkův zástupce a zástavní věřitel. Kauzou nejsou jednání, jejichž účelu lze dosáhnout bez převodu vlastnictví (nájem, výpůjčka, úschova, odevzdání poživateli). Kauza mohla odevzdání předcházet (koupě) i následovat (věno před sňatkem). Klasici řešili i tradici neurčité osobě (ad incertam personam, rozhazování peněz mezi lid: okupace, nebo dar?). Při nedorozumění o kauze (jeden myslí dar, druhý úvěr) podle Juliána vlastnictví přešlo, Ulpián nesouhlasil, Justinián se přiklonil k Juliánovi. Justinián zdůraznil vůli převést a postačilo mu odevzdání klíčů nebo darovací listiny (pozdější traditio ficta); pandektistika z toho učinila věcnou smlouvu.

Další derivativní způsoby: nabytí od státu (přidělená státní půda, válečná kořist prodávaná kvestory v dražbě, dražba celého zabaveného jmění, kde kupec byl univerzálním sukcesorem), adiudikace (bez odevzdání, přímo výrokem; jen bonitárně, opírala-li se o imperium magistrátu), rozhodnutí magistrátu (damnum infectum) a nabytí ze zákona (lege).

Okupace

Occupatio: přivlastnění věci ničí (res nullius) uchopením (Apprehenze) s úmyslem mít ji pro sebe. Týká se zejména divokých zvířat, věcí na moři a pobřeží a věcí opuštěných (res derelictae, Derelikce). Podle Římanů nejpřirozenější a nejstarší způsob nabytí (ius gentium). Věcmi ničími jsou i nové ostrovy v moři a ostrovy či opuštěná řečiště u pozemků přesně vyměřených úředně (ager limitatus). Lov nebyl vázán na honitbu, bylo možné lovit i na cizím pozemku; vlastník pozemku mohl vstup zakázat, ale ulovené zvíře nevindikoval. Uprchlé ochočené zvíře se stávalo ničím, domácí nikdy. Věci nepřátel nabýval ve válce stát, jinak i jednotlivci; věci Římanů ukořistěné nepřítelem se po osvobození mohly vrátit (postliminium).

Nález pokladu

Inventio thesauri: poklad je cenná, skrytá věc, jejíž vlastník není znám (ale existuje). Vlastnictví se nabývá nálezem. Podle Hadriána připadl celý nálezci na vlastním pozemku, na cizím pozemku napůl nálezci a napůl vlastníkovi pozemku; hledal-li nálezce záměrně bez svolení vlastníka, připadl celý vlastníkovi. Podle Paula jde o peníze tak dlouho ukryté, že zaniklo vědomí o vlastníkovi; pojem se vykládal šíře (i jiné cennosti, ukryté i v movité věci). K nabytí stačil nález, nebylo třeba se chopit držby.

Přírůstek

Accessio: vlastník hlavní věci nabývá věc, která se s ní neoddělitelně spojila:

• k pozemku: Superficies solo cedit, alluvio (naplavenina), avulsio (urvaný kus pozemku přirostlý k jinému),
• movitá k movité: vlastník té, která neztratila podstatu. Ferruminatio (svaření) × adplumbatio (sletování olovem, oddělitelné), textura (vetkání),
• scriptura (psaní na cizím papíře) připadá vlastníku papíru, naopak pictura (malba na cizí desce) malíři,
• ten, kdo vlastnictví ztratil, má nárok na náhradu hodnoty.

Rozhoduje, která věc ztrácí samostatnou hospodářskou funkci; nemovitost je vždy věcí hlavní. Vlastník zasetého semene či zasazeného stromu ho nemohl vindikovat ani po vykopání; výjimkou bylo stavivo a viniční tyče (tignum iunctum), jejichž oddělení však nebylo možné vymáhat. Cizí látka obarvená nachem připadla vlastníku látky (purpura byla mimořádně drahá). Pravidla o alluvio, avulsio, ostrovu v řece a opuštěném řečišti (dělí se mezi pobřežní vlastníky) platila jen u pozemků s přirozenými hranicemi (ager arcifinius); u avulsio se nabývalo až zakořeněním rostlin.

Confusio a commixtio

Splynutí (tekutin) a smísení (sypkých věcí) různých vlastníků, které nelze oddělit. Vzniká spoluvlastnictví v poměru hodnot, došlo-li ke smíšení s vůlí vlastníků; bez jejich vůle se mohli domáhat poměrné části vlastnickou žalobou proti držiteli směsi. Lze-li složky oddělit, k nabytí nedochází a každý vindikuje svou věc.

Specifikace

Specificatio: vytvoření nové věci z cizího materiálu (víno z cizích hroznů, socha z cizího mramoru). V klasické době se spory vedly mezi sabiniány (vlastník materiálu) a prokuliány (zpracovatel). Justinián převzal eklektickou teorii: nová věc patří zpracovateli, nelze-li ji vrátit do původního stavu. Materiál musí být zásadně přepracován a zpracovatel musí být bonae fidei.

Nabytí plodů

Kdo nabývá vlastnictví k plodům:

• separatio (již oddělením od plodonosné věci): vlastník, emphyteuta (Emfyteuze) a poctivý držitel,
• perceptio (až sběrem, uchopením): usufruktář (Ususfructus), usuář (pro svou potřebu) a pachtýř (u pachtýře jde o nabytí odvozené, zvláštní druh tradice).

U poctivého držitele se sporně řešilo, zda stačí dobrá víra při nabytí držby, nebo i při separaci (Julián: pozdější zlá víra nevadí); plody nabýval i u věci vyloučené z vydržení. Při vindikaci musel ve formulovém procesu vydat plody vytěžené po litiskontestaci, v kogničním procesu i nespotřebované plody z doby před sporem (fructus extantes), a to jen obligačně.

Litis aestimatio

Pokud žalovaný ve sporu o věc místo vydání zaplatil odsuzující částku (Princip pekuniární kondemnace), nabyl k věci vlastnictví (věc se považuje za koupenou).

Vydržení

Usucapio (původně usus auctoritas): existovalo od nejstarších dob, zformováno kolem přelomu letopočtu.

Podmínky (res habilis, titulus, fides, possessio, tempus):

1. res habilis: věc způsobilá k vydržení, tedy ne extra commercium, ne kradená (res furtiva) a ne získaná násilím (vi possessa),
2. titulus: iustus titulus, iusta causa possessionis, řádný důvod (koupě, darování…),
3. bona fides: dobrá víra, chápaná negativně (nabyvatel neví o vadě),
4. possessio: držba, ne detence či prekarium,
5. tempus: 1 rok u movitých a 2 roky u nemovitých věcí. Justinián: 3 roky u movitých, 10/20 let u nemovitých (inter praesentes / absentes, tj. ve stejné či jiné provincii).

Podrobněji: Zákon XII desek mluvil jen o užívání (usus), odtud usucapio (usus + capere), a z vydržení vylučoval věci kradené a věci peregrinů. Vyloučeny byly i confinium, věci aeraria a fisku, u Justiniána církevní jmění. Titul je skutečnost, která by jinak vedla k vlastnictví, ale pro vadu (převodce nebyl vlastníkem, res mancipi jen tradována) vedla jen k držbě: pro emptore, pro dote, pro donato, pro soluto, pro transacto, pro legato, pro derelicto, ex adiudicatione, souhrnně pro suo (např. missus ex secundo decreto). Dobrá víra zahrnovala přesvědčení, že převodce byl k převodu oprávněn; v klasickém právu u úplatného nabytí stačila při nabytí, u bezplatného byla nutná i později; Justinián: mala fides superveniens non nocet. Ztráta držby vydržení přetrhla (usurpatio), dědic však pokračoval (successio in usucapionem, i během ležící pozůstalosti) a od konce klasické doby si i kupec mohl započíst držbu předchůdce (accessio possessionis). Překážka (např. dočasné vlastnictví státní pokladny) vydržení jen stavila. Lhůta končila počátkem posledního dne.

Pro provinční pozemky platila Praescriptio longi temporis. Justinián spojil usucapio a praescriptio a doplnil Mimořádné vydržení.

Praescriptio longi temporis

Vydržení provinčních pozemků (10 let mezi přítomnými, 20 let mezi nepřítomnými, podle toho, zda vlastník bydlí ve stejné obci či provincii). Původně šlo jen o procesní námitku proti vindikaci, ne o nabývací způsob. Justinián ji sloučil s usucapio.

Vyvinula se od konce klasické doby z procesní praxe (kdo neuplatní právo včas, ztrácí žalobu) pro občany i peregriny, rozšířila se na movitosti a nakonec dávala i vlastní žalobu na vydání. Vyžadovala titul a dobrou víru. Přetrhovala se i zahájením sporu, platilo pokračování dědice i započtení držby předchůdce. U Justiniána označuje usucapio vydržení movitostí, praescriptio nemovitostí; mimořádné vydržení zavedl v roce 528.

Mimořádné vydržení

Praescriptio longissimi temporis (Justinián): 30 let (u věcí státu, církve a dalších 40 let). Není třeba prokázat titul (stačí dobrá víra) a okruh vydržitelných věcí je širší (i věci kradené, pokud držitel sám nebyl zloděj).

Derelikce

Derelictio: opuštění věci vlastníkem s úmyslem ji dále nemít. Vlastnictví zaniká a věc se stává res nullius, kterou si může kdokoli přivlastnit (Okupace).

Zánik vlastnictví (Řím)

• zánik věci, smrt vlastníka (přechod na dědice),
• převod na jiného,
• Derelikce,
• expropriatio: vyvlastnění ve veřejném zájmu za náhradu,
• confiscatio / publicatio bonorum: konfiskace majetku jako trest.