Definice
Způsobilost k právnímu jednání (Řím) – Způsobilost vlastním jednáním nabývat práva a zavazovat se; omezena věkem (infantes, impuberes, minores), pohlavím, duševní nemocí, marnotratností a infamií.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Způsobilost k právnímu jednání (Řím)
Svéprávnost: způsobilost vlastním jednáním nabývat práva a zavazovat se. Odlišuje se od právní subjektivity. Omezení:
- věk: impuberes, tj. infantes (do 7 let, zcela nezpůsobilí) a infantia maiores (7 až 12/14 let, jednají s auctoritas tutoris, sami jen k prospěchu). Puberes: dívky od 12, chlapci od 14 let (Justinián zrušil zkoumání tělesné vyspělosti, Inst. 1.22 pr.). Minores XXV annorum byli chráněni (Restitutio in integrum, cura minorum).
- pohlaví: tutela mulierum. Výjimky: vestálky a ženy s ius trium (quattuor) liberorum. Justinián (C. 6.28.4): „mezi muži a ženami není rozdíl“, Papinián (D. 1.5.9): postavení žen je v mnohém horší.
- duševní nemoc (cura furiosi), tělesná vada (cura debilium), marnotratnost (cura prodigi),
- infamia, turpitudo (bezectnost),
- zvláštní opatrovnictví: cura bonorum, cura ad actum / ad hoc.
Věk podrobněji:
- infans (do 7 let, pevná hranice až za císařství): absolutně nezpůsobilý k jednání i deliktu; za císařství mohl sám nabýt držbu darované věci a uzavírat drobné smlouvy bez rizika újmy,
- impubes infantia maior: samostatně jen jednání nabývací (přijmout dar, nechat si slíbit stipulací); zavazovat se, zcizovat, pořídit testament, uzavřít manželství či být svědkem mohl jen za osobní přítomnosti poručníka. Z deliktů odpovídal zprvu za krádež a poškození věci; u pubertati proximi se zkoumala individuální vyspělost,
- dospělost se zjišťovala tělesným ohledáním (Sabiniáni), Prokuliáni prosazovali pevnou hranici 14/12 let, kterou převzal Justinián,
- minor XXV annis: lex Plaetoria (2. stol. př. n. l.) stanovila hranici 25 let: kdo nezletilce podvedl, propadl pokutě vymahatelné kýmkoli (actio popularis) a stal se infamis; nezletilec si mohl vyžádat curator minorum, praetor ho chránil navrácením v předešlý stav. Od 3. stol. n. l. udílel císař venia aetatis (prominutí let) mužům od 20 a ženám od 18 let; k zastavení či zcizení nemovitosti však potřebovali souhlas až do skutečné zletilosti.
Pohlaví: ženu sui iuris kontroloval poručník kvůli její „lehkomyslnosti ducha“ (levitas animi, Zákon XII desek). Za císařství tutela mulierum upadala, už Gaius ji zesměšňuje, Justinián ji zrušil.
Zdraví: tělesné vady byly jen faktickou překážkou (hluchý nemohl uzavřít verbální smlouvu ani svědčit ústnímu testamentu, slepý písemnému, kleštěnec nemohl uzavřít manželství ani adoptovat). Šílený (furiosus) je nezpůsobilý k jednání i deliktu, ale ve světlých chvílích (intervalla dilucida) jedná platně; naopak lze odporovat jednání učiněnému v silném afektu (in calore iracundiae).
Marnotratník (prodigus), který rozhazoval zděděný majetek (bona paterna avitaque), byl praetorským interdiktem zbaven správy majetku a dostal curator prodigi. Měl postavení nedospělce (jen nabývací jednání, ne testament), za delikty odpovídal plně. Kuratela skončila bez dalšího, jakmile „získal zdravé mravy“.
Stav a náboženství: sňatky patricijů s plebeji povolila lex Canuleia (445 př. n. l.), zákaz sňatků senátorů s „nízkými ženami“ zrušil až Justinián. Od konce 4. století měli plnou způsobilost jen pravověrní křesťané.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Tutela, Cura
- Související: Právní subjektivita