Definice
Státní občanství – Časově trvalý, místně neomezený a proti vůli zpravidla nezrušitelný právní vztah fyzické osoby a státu, z něhož plynou vzájemná práva a povinnosti (Pl. ÚS 9/94).
Výklad v předmětech
Státověda
Státní občanství
Status, se kterým stát spojuje určitá práva a povinnosti fyzické osoby, právně vynutitelné. Jeho udělením vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu (Filip, Svatoň). Lze ho chápat jako právní vztah, právní stav (status) i zvláštní subjektivní právo (nárok na nabytí či zachování).
- ÚS (Pl. ÚS 9/94): časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, proti její vůli zpravidla nezrušitelný. Podmínky nabytí a pozbytí určuje svrchovaně stát,
- MSD (Nottebohm, 1955): právní svazek, jehož základem je skutečné spojení existence, zájmů a pocitů,
- Arendtová: občanství je „právo mít práva“.
Historie: řecká polis, římský status civitatis, středověká vazba na místo pobytu, moderní pojetí od konce 18. století (konec nevolnictví, kodifikace soukromého práva). České občanství: 1918 (domovské právo), zák. č. 39/1969 Sb., zák. č. 40/1993 Sb., dnes zákon č. 186/2013 Sb. Historicky bylo i diferencované občanství (Reichsangehörigkeit × Reichsbürgerschaft).
Práva a povinnosti viz Práva a povinnosti občanů, nabytí viz Nabytí státního občanství, pozbytí viz Pozbytí státního občanství. Kritické perspektivy: feministické teorie (Lister), globální občanství, Kochenov (občanství jako násilný status).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Práva a povinnosti občanů, Nabytí státního občanství, Pozbytí státního občanství, Apatridie
- Související: Status civitatis