Definice
Condicio – Vedlejší ustanovení vázající účinky na budoucí nejistou skutečnost – odkládací (suspensiva) či rozvazovací (resolutiva).
Výklad v předmětech
Římské právo I
Condicio
Podmínka: vedlejší ustanovení, které váže účinky jednání na budoucí nejistou skutečnost.
- suspensiva (odkládací): účinky nastanou až splněním,
- resolutiva (rozvazovací): účinky splněním zaniknou.
Nepravé podmínky: condicio iuris (legalis, plyne už ze zákona, např. dědí, přežije-li), condicio in praesens vel praeteritum collata (o výsledku je již rozhodnuto, jen to strany nevědí), condicio necessaria (událost nastat musí) a impossibilis (nastat nemůže).
Omezení: formální jednání (actus legitimi: mancipace, in iure cessio, akceptilace, ustanovení poručníka, formální přijetí dědictví) podmínku nesnesla vůbec; staré právo dokonce rušilo jednání i při výslovném uvedení podmínky právní (expressa nocent, non expressa non nocent). Dědic nemohl být ustanoven s rozvazovací podmínkou (semel heres, semper heres), syn jen s potestativní.
Účinky: condicione pendente je jednání se suspenzivní podmínkou neúčinné, ale zavázaný nesmí právo ohrozit (dispozice učiněné na jeho úkor splněním podmínky padají) a oprávněný má majetkově hodnotnou a zděditelnou naději (spes debitum iri); u testamentárních práv se však musel splnění dožít. Podmínka se považuje za splněnou, zmařil-li ji obmyslně ten, komu by byla na škodu, a u smíšené podmínky stačila dobrá vůle oprávněného (favore libertatis u otroka). Splněním působí jednání ex tunc co do způsobilosti a mezitímních dispozic, ale ex nunc co do plodů a počátku promlčení. Splnění rozvazovací podmínky ruší i mezitímní dispozice a zavazuje vydat výtěžky.
Odkaz na původní dokument