Kapitola předmětu Teorie práva I
Obsah: pojem a koncepce odpovědnosti, funkce, prvky, zavinění, kauzalita, subjektivní a objektivní odpovědnost, druhy deliktů.
Právní odpovědnost
Uplatnění nepříznivých následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost (nebo komu je porušení přičítáno), případně hrozba takových následků vůči tomu, komu je povinnost stanovena. Je to právní konstrukt (institut), který nemusí odpovídat běžnému chápání slova „odpovědnost“. Stanoví, kdo a za jakých podmínek musí strpět újmu na svých právech jako následek jednání či stavu v rozporu se státem chráněnými zájmy.
Je specifickým druhem odpovědnosti: vedle ní existuje odpovědnost ústavní, politická (ztráta důvěry), morální a další. Lze ji chápat jako právní institut i jako právní vztah.
Definice v české vědě zdůrazňují vznik sekundární povinnosti sankční povahy:
- Gerloch: zvláštní forma právního vztahu, v němž na základě porušení právní povinnosti vzniká nová povinnost sankční povahy,
- Harvánek: uplatnění nepříznivých následků vůči delikventovi,
- Knapp: povinnost snést zákonem stanovenou újmu, nastane-li zákonem stanovená skutečnost,
- Boguszak: povinnost strpět následky v rámci odpovědnostního poměru, zpravidla vznik nové (sekundární) povinnosti v důsledku zaviněného porušení.
Odpovědnost se nepojí jen s protiprávním jednáním: zahrnuje i „ručení bez povinnosti“ (Weyr), tedy zavázanost, jejímž účelem je odčinit újmu. Ručení splývá s objektivní odpovědností.
Vzniká z protiprávního jednání a protiprávního stavu, nevzniká z právního jednání a právní události.
Koncepce: aktivní × pasivní. Macur rozlišuje i koncepci komplexní, mocenskou, sankční a extenzivní.
Aktivní koncepce právní odpovědnosti
Prospektivní (preventivní, pozitivní) koncepce: odpovědnost vzniká spolu s primární povinností, ještě před jejím porušením (Knapp). Působí jako hrozba sankcí a má zaručit řádné splnění povinnosti. Jde o „vědomí nutnosti provádět činnost s náležitou bedlivostí, zodpovědně“ (Pražák). Problém: obtížně se odlišuje od povinnosti samotné (Bejček). Příklady z textů: „prodávající odpovídá kupujícímu, že věc nemá vady“ (§ 2161 OZ), opatrovník „odpovídá za řádné plnění své funkce“ (§ 950 OZ).
Pasivní koncepce právní odpovědnosti
Retrospektivní (sankční, negativní) koncepce: odpovědnost vzniká teprve porušením primární povinnosti nebo vznikem nežádoucího stavu. Pak vzniká odpovědnostní vztah a mohou se realizovat nepříznivé následky (subjektu se „přičítají následky“ porušení). V české vědě převažuje.
Funkce právní odpovědnosti
- reparační (kompenzační): restituce (uvedení do původního stavu) nebo náhrada škody v penězích,
- satisfakční: u osobnostních práv omluva či přiměřené zadostiučinění,
- preventivní: obecná prevenční povinnost (§ 2900 OZ), individuální a generální prevence,
- represivní: potrestání, typické u veřejnoprávního trestání,
- restorativní: výchovný a nápravný aspekt, zejména u mladistvých (15–18 let),
- jiné (statistické, úvahy de lege ferenda).
Újma
Ztráta, kterou někdo utrpí na statku chráněném právem, takového charakteru, že ji právo považuje za hodnou nápravy (Bezouška). Je pojmem obecným: Škoda je jedním z jejích druhů. Druhým je nemajetková újma.
Škoda
Újma na jmění (§ 2894 OZ), tedy majetková újma (Rouček, Sedláček). Je druhem újmy.
Komisivní a omisivní jednání
Způsoby porušení povinnosti:
- komisivní (konání): subjekt se choval, jak neměl (porušil zákaz), např. úder židlí,
- omisivní (opomenutí): subjekt se nechoval, jak měl. Byla mu dána povinnost jednat. Od pouhé nečinnosti se liší tím, že subjekt měl příležitost a schopnost jednat, byl si toho vědom a jednání bylo rozumné očekávat (Kučera). Příklad: zkrácení daně nepodáním přiznání.
Následky porušení (Harvánek): primární povinnost trvá se změněnou právní povahou; vzniká sekundární (sankční) povinnost; nebo jiné následky.
Sankce
V teorii odpovědnosti: újma v majetkové nebo osobní sféře toho, kdo jednal protiprávně, případně toho, komu je přičtena povinnost nahradit újmu jinému. Sankce není totéž co trest: trest je jen jedním druhem sankce a je u něj přítomno společenské odsouzení, které u jiných sankcí chybí. Ve struktuře normy viz Sankce.
Prvky právní odpovědnosti
Prvky zaviněného porušení povinnosti:
- subjekt: ten, kdo porušuje povinnost (fyzická či právnická osoba, veřejnoprávní korporace). Posuzuje se Deliktní způsobilost,
- objekt: právem chráněný zájem (život, zdraví, majetek, veřejný pořádek),
- objektivní stránka: protiprávní jednání (komisivní či omisivní), následek (ohrožující či porušující) a příčinná souvislost,
- subjektivní stránka: Zavinění. Je fakultativní, u objektivní odpovědnosti chybí.
Zavinění
Vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a jeho následku (Macur). Je ústředním pojmem subjektivní odpovědnosti. Odlišuj od motivu, pohnutky a záměru. Formy podle zastoupení vědomí a vůle: Úmysl a Nedbalost. Zvlášť se vyděluje hrubá nedbalost (zřejmá bezohlednost k chráněným zájmům). Na zavinění mají vliv skutkové a právní omyly.
Úmysl
- přímý: pachatel chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit chráněný zájem,
- nepřímý (eventuální): věděl, že může porušení či ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Nedbalost
- vědomá: věděl, že může chráněný zájem porušit či ohrozit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že to nezpůsobí,
- nevědomá: nevěděl, že může porušení či ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Kauzalita
Příčinná souvislost (kauzální nexus): vztah mezi relevantní příčinou a následkem. Zjišťuje se, zda újmu způsobilo konkrétní protiprávní jednání (subjektivní odpovědnost) či podstoupené riziko (objektivní odpovědnost).
- relevantní příčinou je podmínka, bez níž by následek nenastal (conditio sine qua non). Nekonečný regres omezuje chráněný objekt, přiměřenost a bezprostřednost příčiny a předvídatelnost újmy,
- rozhoduje, zda příčina následek vyvolala, ne časová posloupnost (post hoc non est propter hoc),
- přičitatelnost je vztah daný normou, kauzalita je faktická (Kelsen).
Subjektivní odpovědnost
Odpovědnost za zavinění, tedy za zaviněné protiprávní jednání. Vyžaduje naplnění všech prvků včetně zavinění. Požadovaná forma zavinění závisí na oblasti (úmysl, nedbalost). Je běžnější a uplatňuje se obecně, proto se někdy chápe jako obecná odpovědnost (NS 25 Cdo 1981/2011). Za zákonem stanovených podmínek je možná Exkulpace (ne však u veřejnoprávních deliktů).
Objektivní odpovědnost
Odpovědnost za výsledek, tedy za protiprávní stav či událost, ne za zaviněné jednání (Knapp). Zavinění nehraje roli a ani se nezjišťuje (nastupuje při zaviněném i nezaviněném jednání). Je výjimkou ze subjektivní odpovědnosti, kde je prevence nebo odstranění škodlivých následků natolik žádoucí, že se zavinění nevyžaduje. Někdy se označuje jako ručení (zavázanost), jehož účelem je určit, kdo má odčinit újmu.
- s možností liberace: dopravce (§ 2566 OZ), právnická osoba za přestupek (§ 21 zákona o odpovědnosti za přestupky), provozovatel vozidla (§ 125f zákona o silničním provozu), provozovatel zvlášť nebezpečného zařízení (§ 2925 OZ),
- absolutní objektivní odpovědnost: bez možnosti liberace, např. stát za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (§ 2 zák. č. 82/1998 Sb.), dražebník za licitátora.
Subjektivní i objektivní odpovědnost se vyskytují v soukromém i veřejném právu.
Exkulpace
Vyvinění: zproštění subjektivní odpovědnosti prokázáním, že subjekt porušení nezavinil.
Liberace
Zproštění objektivní odpovědnosti prokázáním zákonem stanoveného liberačního důvodu (např. vyšší moc, vlastní jednání poškozeného, odcizení vozidla). Kde zákon liberaci nepřipouští, jde o absolutní objektivní odpovědnost.
Soukromoprávní a veřejnoprávní odpovědnost
- soukromoprávní: porušení povinnosti v soukromém právu, převážně ochrana soukromých zájmů (věřitel × dlužník, poškozený × škůdce). Druhy: za škodu, z prodlení, z bezdůvodného obohacení, za vady. Sekundární povinnost: nahradit škodu, zaplatit úrok z prodlení, vydat obohacení. Uplatnění vyžaduje aktivitu věřitele (sporné řízení),
- veřejnoprávní: porušení povinnosti ve veřejném právu, ochrana veřejných zájmů (delikvent × stát či stavovská organizace). Druhy: trestní (Trestný čin), přestupková (Přestupek), disciplinární a kárná, kázeňská, za pořádkové delikty. Uplatňuje se z úřední povinnosti,
- dále ústavněprávní a mezinárodněprávní odpovědnost.
Trestný čin
Veřejnoprávní delikt (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin). Je pojímán formálně s materiálním korektivem. Platí zásada subsidiarity trestní represe (ultima ratio), stíhání podle zásady legality (ex officio, × oportunita), jen soud rozhoduje o vině a trestu, Nullum crimen sine lege a striktní zákaz analogie. Pachatelem je fyzická i právnická osoba (PO jen u některých trestných činů, zák. č. 418/2011 Sb.).
Přestupek
Veřejnoprávní delikt (dnes jednotně, dříve i „správní delikty“). Má formálně-materiální pojetí: musí být dána alespoň nepatrná míra společenské škodlivosti. Skutkové podstaty jsou roztříštěny v mnoha zákonech. Platí zákaz analogie. Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, rozhodují správní orgány (s možností soudního přezkumu) a přiměřeně se uplatní zásady trestního práva. Pachatelem je fyzická i právnická osoba. FO může odpovídat i objektivně (provozovatel vozidla).
Disciplinární delikt
Kárné provinění, „porušení disciplíny“ v určitých profesích či situacích (studenti, policisté, poslanci, soudci, státní zástupci, advokáti). Odpovědnost lze uplatnit jen po dobu trvání vztahu (funkce, služby, studia), a to i jinými institucemi než státem (VŠ, profesní komory). Upravují ji zvláštní předpisy. Specifické sankce: vyloučení ze studia, vyškrtnutí ze seznamu, snížení platu, odvolání z funkce.
Nullum crimen sine lege
Nullum crimen, nulla poena sine lege: není trestného činu ani trestu bez zákona. Trestnost i trest musí stanovit zákon předem. Z toho plyne striktní zákaz analogie k tíži pachatele a zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele (čl. 39 LZPS, čl. 40 odst. 6 LZPS).