Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: zdroje moderního práva, přirozenoprávní škola, pojem a předchůdci kodifikací, velké občanskoprávní a trestněprávní kodifikace.
Zrod moderního práva
Přechod v 17. a 18. století z roztříštěného středověkého práva k právu racionálnímu, jednotnému a kodifikovanému. Hybné síly:
- racionalistické přirozenoprávní koncepce (Přirozenoprávní škola),
- absolutismus a osvícenské reformy: unifikace patenty a nařízeními pro celé území a všechny obyvatele, byrokratizace, humanizace,
- dědictví římského práva (Recepce římského práva, Gaiova systematika, usus modernus),
- městské právo jako zdroj obchodních a smluvních institutů.
Výsledkem jsou principy moderního práva: osobní svoboda (zákaz nevolnictví, § 16 ABGB), ochrana vlastnictví, smluvní volnost, rovnost před zákonem a členění práva podle předmětu úpravy. Srovnání s předchozím obdobím viz Předmoderní právo.
Přirozenoprávní škola
Velmi stará idea hledání správného práva jako korektivu platného práva, se zdrojem v Boží vůli, přírodě či rozumu. Od 17. století převládlo racionalistické pojetí: rozumem lze poznat a systematicky uspořádat obecně platná a nadčasová pravidla. To se stalo východiskem osvícenských kodifikací. „Věčné pravdy“ přirozeného práva: právo má být spravedlivé, všem měřit stejně, být jasné a srozumitelné a odpovídat podmínkám země.
Představitelé: Hugo Grotius (Mare liberum, De iure belli ac pacis: stát a právo jsou pozemského původu, vznikají společenskou smlouvou), Samuel Pufendorf (De iure naturae et gentium), Christian Thomasius, Christian Wolff (vliv na pruské ALR), Immanuel Kant. Pothier ovlivnil Code civil. Viz Přirozené právo.
Kodifikace
Velký a soustavný legislativní celek, rozsáhlý zákon komplexně upravující právní normy určitého odvětví či oblasti. Zákoník je synonymum (u nás dříve „práva“). Tradičně kodifikovaná odvětví: občanské (soukromé) právo, trestní právo, obchodní právo, civilní a trestní řízení. V 18. a na počátku 19. století soukromé a občanské právo splývaly, dnes je soukromé právo nadřazené.
Předchůdci: starověké soupisy obyčejů (Urnammu, Bilalama, Chammurapiho zákoník, egyptské hepu, izraelská Kniha smlouvy), Zákon dvanácti desek, Edictum perpetuum, Corpus iuris civilis. Středověk a počátek novověku: Leges barbarorum, Libri feudorum, zemské zákoníky (Maiestas Carolina, Vladislavské zřízení zemské), Constitutio criminalis Carolina (1532), Corpus iuris canonici (1140–1500, šest sbírek od Gratiánova dekretu). Starší kodifikace měly funkci „jasného, správného a úplného porozumění právu“, ale byly i projevem moci a nástrojem soupeření panovníka se stavy.
Rysy moderních kodifikací viz Přirozenoprávní kodifikace a Pandektistické kodifikace.
Přirozenoprávní kodifikace
Občanské zákoníky přelomu 18. a 19. století: Code civil (1804) a ABGB (1811), předtím zemské kodexy v Německu (bavorský CMBC 1756, jen soukromé právo, nevýlučný a přirozenoprávně jen okrajově; pruský ALR 1794 od Svareze, 19 tisíc ustanovení, upravoval i postavení jednotlivce ve společnosti a vůči státu).
Hlavní rysy:
- výlučnost: hlavní pramen práva, ne podpůrný. Zvyklosti se uznávaly jen secundum et intra legem, soudcovská tvorba práva ne (primát psaného práva),
- úplnost, jednotnost a obecná závaznost: celé soukromé (trestní) právo bez územního a stavovského partikularismu, vyvrcholení unifikace a centralizace,
- svoboda (osobní, vlastnická, smluvní), rovnost před zákonem (dobově jen pro muže) a svrchovanost (nadřízenost otce rodiny, pána, statkáře),
- Gaiova systematika: osoby, věci, způsoby nabývání.
Code civil
Francouzský občanský zákoník (1804), „Napoleonův zákoník“. Vznikl rychle (1800–1804) dílem komise předrevolučních právníků (Portalis, Tronchet, Maleville, Bigot de Préameneau) za účasti Napoleona, po nepřijatých návrzích Cambacérèse (1793–1797). Cení se přesnost, jasnost a literární styl. Struktura: úvodní titul (o zákonech), I. Osoby, II. Věci a modifikace vlastnictví, III. Způsoby nabytí vlastnictví. „Nejslabším místem“ bylo rodinné právo: rovnoprávnost manželů (1965, 1985), rodičů a dětí manželských a nemanželských přišla až ve 20. století. Platí dodnes. Rozšířil se do napoleonských území, inspiroval zákoníky v Itálii (1865), Rumunsku, Portugalsku, Španělsku, Latinské Americe, Louisianě a Québecu.
ABGB
Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, patent č. 946/1811 J. G. S.) pro rakouské země (bez Uher). Příprava: tereziánský kodex (Codex Theresianus), Hortenův první díl (1786/1791), Martiniho západohaličský zákoník (1797), autor konečné verze Franz Zeiller. Má 1502 paragrafů a cení se pro filozofický základ a „jednotnou, celistvou a jasnou výstavbu“. Struktura: úvod, I. práva osobní, II. práva k věcem (věcná a dědická, závazková), III. společná ustanovení. Odkazy na přirozené právo: § 16 (vrozená práva, zákaz otroctví a nevolnictví) a § 7 (rozhodnutí podle přirozených zásad právních při nejasnosti). U nás platil do roku 1950.
Pandektistické kodifikace
Novější kodifikace založené na pandektním systému (Heise, 1807): obecná část, věcné, závazkové, rodinné a dědické právo. Užívají jinou legislativní techniku (abstraktní pojmy).
- BGB (1896, účinný 1900),
- švýcarský ZGB (1907/1912, Eugen Huber): dva zákony, vlastní zákoník (osoby, rodina, dědictví, věcné právo) a obligační zákon (OR), propojení občanského a obchodního práva. Převzalo ho Turecko.
Viz Pandektistika, Historická právní škola.
BGB
Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch, 1896, účinný od 1. 1. 1900), vrchol pandektistiky (Gottlieb Planck, Windscheid). Předcházel mu spor Thibaut × Savigny o vhodnost kodifikace (1814). Má 5 knih: všeobecná část (§ 1–240), závazkové vztahy (§ 241–853), věcné právo (§ 854–1296), rodinné právo (§ 1297–1921) a dědické právo (§ 1922–2385). Platí dodnes (prošel i nacistickou érou).
Kodifikace trestního práva
Osvícenská humanizace pod vlivem Cesare Beccarii (O zločinech a trestech, 1764): výchovná funkce trestu, zásada zákonnosti (Nullum crimen sine lege), úplnost a stručnost, výčet polehčujících a přitěžujících okolností, zánik trestnosti, trestnost pokusu a snahy o zrušení trestu smrti.
- Francie: trestní zákoník 1791, Code pénal (1810), trestní řád (1808),
- Německo: pruský trestní zákoník 1851, říšský trestní zákoník 1871, trestní řád 1877,
- habsburská monarchie: Constitutio criminalis Ferdinandea (1656), Josefa I. (1707), Theresiana (1768/69, ještě s torturou), josefínský zákoník (1787) a kriminální řád (1788), zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích (1803), trestní zákon 1852 (liberální zásady, zákaz retroaktivity, platil u nás do 1950) a trestní řád 1873.