Definice
Přirozené právo – Pravidla, která nejsou vytvořena člověkem, ale pro svůj obsah (dobrý, správný, spravedlivý) jsou považována za závazná a neměnná a mohou ovlivňovat pozitivní právo; Ulpián je chápal jako to, co příroda naučila všechny živočichy.
Výklad v předmětech
Teorie práva I
Přirozené právo
Non-pozitivní právo: pravidla, která nejsou vytvořena člověkem, ale mají právní význam. Jsou pokládána za neměnná a všem stejná, obdobně jako přírodní zákony. Jsou stabilním prvkem proměnlivého právního systému, „modelem“ pozitivního práva. Pro svůj obsah (dobrý, správný, spravedlivý) mohou ovlivňovat pozitivní právo i závěry o jeho existenci. Často se jim přisuzuje božská podstata.
- Cicero: vlastní všem lidem, neomezené na místo; v souladu s rozumem a k použití je není třeba vykládat; pevně zasazené do přírody; neměnné v prostoru a čase; nelze je nahradit ani odstranit.
- Hugo Grotius: přirozené právo je natolik racionální, že nepotřebuje božský původ. Základní pravidla: nezmocnit se toho, co patří jiným; vrátit cizí věc i s přínosem; plnit sliby a napravit zaviněné škody; uznat, že některé činy zaslouží trest.
Poměr k pozitivnímu právu: zda je norma platná jen podle formálních (pozitivistických) kritérií, nebo musí být i spravedlivá (Lex iniusta non est lex × Dura lex, sed lex).
V judikatuře: NSS (3 Ads 27/2003) chápe přirozené právo jako právo existující nezávisle na státu, které v demokraciích našlo výraz i v psaném právu. Podle ÚS (Pl. ÚS 19/08) stát práva přirozenoprávního původu nepřiznává, jen se hlásí k jejich garanci. NS (28 Cdo 873/2008) naopak odmítl obejít jednoznačné vymezení oprávněných osob v restitučním zákoně odkazem na přirozené právo.
Odkaz na původní dokument
Římské právo I
Přirozené právo
Přirozené právo podle Ulpiána (D. 1.1.1.3): to, co příroda naučila všechny živočichy. Plyne z něj spojení muže a ženy (manželství), plození a výchova dětí.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Ius gentium