Kapitola předmětu Římské právo I
Navazuje: Římské právo I – Římská rodina.
Právní subjektivita
Právní subjektivita (právní osobnost) je způsobilost mít práva a povinnosti. Od ní se odlišuje způsobilost k právnímu jednání (svéprávnost). Subjekty jsou fyzické osoby (člověk) a právnické osoby (korporace, nadace).
Plnou subjektivitu (caput) měl jen svobodný římský občan sui iuris. Rozhodovaly tři složky osobního statusu.
Fyzická osoba (Řím)
Vznik narozením. Dítě muselo:
- narodit se živé. Mrtvě narozené se nepovažuje ani za narozené, ani za zplozené (Paulus, D. 50.16.129).
- mít lidskou podobu. Kdo se narodil „v rozporu s podobou lidského rodu“, není dítětem (D. 1.5.14). Dítě s nadbytečnými končetinami však ano. Zákon XII desek (IV, 1) přikazoval zvlášť obludné dítě rychle usmrtit.
Platí mater semper certa est. Dítě z řádného manželství sleduje postavení otce, dítě narozené mimo něj postavení matky v okamžiku porodu: otrokyně rodí otroka, svobodná žena svobodného bez ohledu na otce. Za císařství se favore libertatis uznávalo dítě za svobodné, žila-li matka během těhotenství byť krátce na svobodě. Chráněn byl i Nasciturus.
Novorozence přijímal do rodiny pater familias tím, že ho zdvihl ze země; odmítnuté dítě bylo často odloženo (expositio), osud nalezenců upravovaly císařské zákony de expositis.
Zánik: smrtí, nebo právní smrtí (capitis deminutio maxima). Prohlášení za mrtvého Římané neznali; kdo se narození či smrti dovolával, musel je dokázat. Pro komorienty (současná smrt, např. celé rodiny) platily jen vyvratitelné domněnky: nedospělé děti zemřely před rodiči, dospělé po nich (Iavolenus, D. 34.5.23); ve prospěch patrona se mělo za to, že propuštěnec zemřel po svých dětech.
Nasciturus
Nasciturus pro iam nato habetur, quotiens de commodo eius agitur: počaté dítě se považuje za narozené, kdykoli jde o jeho prospěch (D. 1.5.7). Fikce platí jen pro jeho vlastní právní postavení, typicky jako dědice nebo odkazovníka. Jiným z ní nic neplyne, pokud se dítě živé nenarodí (D. 50.16.231). Zájmy počatého dítěte (např. majetek po zemřelém otci) spravoval opatrovník curator ventris.
Osobní status
Caput se skládal ze tří stavů (status, Paulus D. 4.5.11):
- Status libertatis: svoboda,
- Status civitatis: občanství,
- Status familiae: postavení v rodině.
Ztráta nebo změna některého stavu je Capitis deminutio. Platí servus nullum caput habet: otrok nemá caput vůbec.
Status libertatis
Stav svobody. Podle ius gentium existují tři druhy lidí: svobodní, otroci a propuštěnci (Ulpián, D. 1.1.4). Svobodné osoby mají subjektivitu (caput), otroci jsou věci, objekty práv.
- Ingenui: narození na svobodě,
- libertini: propuštěnci (Manumissio).
Podle ius civile nejsou otroci osobami, podle přirozeného práva jsou si však všichni lidé rovni (D. 50.17.32). Svoboda se ztrácí capitis deminutio maxima.
Otroctví (Řím)
Otrok (servus) je věc. Nemá žádnou způsobilost k právům a mohl být prodán, darován či odkázán. Vše, co nabyl, nabyl pánovi.
Vznik (Inst. 1.3.4):
- narozením z otrokyně,
- válečným zajetím (ius gentium), dále mezinárodním obchodem,
- podle ius civile: svobodný muž starší 20 let, který se nechal prodat. Dále hrubé porušení občanských povinností (vyhýbání se censu či vojenské službě), zotročení propuštěnce pro nevděk a zotročení ženy kvůli soužití s cizím otrokem (Contubernium). Dlužní otroctví zrušila Lex Poetelia Papiria (326 př. n. l.).
Postavení: otrok mohl pro pána nabývat, mohl mít Peculium a později byl chráněn zákazem krutého zacházení. Nemocní otroci odložení na Asklepiově ostrově byli prohlášeni za svobodné (Claudius).
Další prameny: servitus poenae (za císařství otroctví z trestu, odsouzený pracoval pro stát v dolech či na stavbách), senatusconsultum Claudianum (zotročení římské občanky, která přes varování pána neukončila soužití s jeho otrokem), zotročení Římana, který se nechal prodat, aby se dělil o kupní cenu, a revocatio in servitutem propuštěnce pro nevděk. Vedle řádného otroctví existovalo protiprávní (servitus iniusta), proti němuž se zakročovalo i policejními raziemi.
Teorie a praxe: maximy servi pro nullis habentur a servus nullum caput habet nešly v praxi důsledně provést, protože otrok má vůli. Otrok proto mohl pánovo postavení zlepšit, ne zhoršit (meliorem facere possunt, deteriorem non), mohl spravovat statky (villicus) a Peculium, jeho smlouvy platily jako naturální obligace a po propuštění mohl být žalován z deliktů. Usmrcení či zranění cizího otroka se posuzovalo jako poškození cizí věci. Konstituce Antonina Pia zakázaly svévolné trestání a zabíjení otroků; krutý pán mohl být donucen otroka prodat. Pán mohl otroka i derelinkvovat: opuštěný otrok zůstal otrokem bez pána, kromě Claudiových otroků Asklepiových (starých a nemocných vyhozených na ostrov v Tibeře), kteří nabyli svobodu.
Zánik: smrtí otroka, nebo propuštěním. Smrt pána otroctví neukončila, otrok přešel na dědice. Za pozdního císařství nabyl svobodu i otrok, který se stal mnichem, a ten, kdo v dobré víře žil 10 (20) let jako svobodný.
Postliminium
Ius postliminii: římský občan, který upadl do nepřátelského zajetí, se stal otrokem (capitis deminutio maxima). Vrátil-li se na římské či spřátelené území, obnovila se všechna jeho práva, jako by v zajetí nebyl. Neobnovily se jen poměry faktické povahy, zejména manželství a držba. Neplatilo pro přeběhlíky, ty, kdo se vzdali dobrovolně, a pro vydané nepříteli. Zemřel-li zajatec v zajetí, platila fictio legis Corneliae (Sulla, asi 80 př. n. l.): hledělo se na něj, jako by zemřel v okamžiku zajetí, takže jeho testament zůstal platný.
Manumissio
Propuštění otroka na svobodu projevem vůle pána. Propuštěnec (libertus) zůstal k bývalému pánovi (patronus) vázán patronátními právy: úcta, poslušnost, služby, dědické nároky.
Formy:
- podle ius civile (propuštěnec se stal římským občanem): vindicta (fingovaný soudní proces o svobodu), censu (zápis do seznamu občanů), testamento (závětí),
- podle ius honorarium (propuštěnec byl jen Latinus Iunianus, bez práva pořizovat, a jeho majetek po smrti připadl pánovi): per epistulam (dopisem), per mensam (přizváním ke stolu), inter amicos (mezi přáteli).
Podrobnosti: při vindicta šlo o fingovaný proces o svobodu: assertor libertatis se dotkl otroka hůlkou a prohlásil ho svobodným, pán neodporoval a magistrát to potvrdil. Censu zanikla s koncem census na počátku císařství. Testamento muselo znít latinsky a rozkazovacími slovy (Stichus servus meus liber esto); při podmínce byl otrok do jejího splnění statuliber, svobodu nabyl, když dědic přijal dědictví. Neimperativní propuštění v testamentu platilo jako fideicommissaria libertas, kterou mohl otrok na dědici vymáhat. Pro platnost civilní manumise musel mít pán otroka v kviritském vlastnictví.
Omezení: lex Fufia Caninia (2 př. n. l.) omezila propouštění testamentem poměrně: z 3–10 otroků polovinu, z 10–30 třetinu, z 30–100 čtvrtinu, nad 100 pětinu, nejvýše 100. Neformálně propuštěné postavila lex Iunia Norbana (19 př. n. l.) na roveň Latinům: „žili jako svobodní, umírali jako otroci“. Konstantin zavedl manumissio in ecclesia před obcí věřících.
Vztah propuštěnce k bývalému pánovi viz Patronát.
Patronát
Vztah propuštěnce (libertus) k bývalému pánovi (patronus). Propuštěnec byl svobodný, ale ne ingenuus, a dlužil patronovi úctu a věrnost (obsequium): nesměl ho žalovat bez souhlasu praetora, pro drzé chování mohl být obžalován i znovu zotročen. Patron měl zákonné dědické právo po propuštěnci a právo být poručníkem nedospělého propuštěnce; oba se museli v nouzi vzájemně podporovat. Propuštěnec často při manumisi slíbil (stipulací, pak žalovatelně) služby (operae officiales) a práce (operae fabriles), jejichž rozsah za císařství omezovaly předpisy. Patronátní práva přecházela na patronovy potomky, ne na potomky propuštěncovy: třetí generace byla již plnoprávná.
Císaři povyšovali propuštěnce udělením ius aureorum anulorum (do jezdeckého stavu); úplně patronát rušila restitutio natalium (fikce narození ze svobodných rodičů), se souhlasem patrona. Justinián spojil obojí s každou manumisí. Libertinus označuje propuštěnce jako kategorii obyvatel, libertus ve vztahu k pánovi.
Status civitatis
Příslušnost k římské obci. Uplatňoval se princip personality: na osobu se aplikovalo právo její obce.
- Cives Romani: občanství vzniká narozením (z matrimonium iustum), udělením nebo civilní manumisí. Zaniká ztrátou svobody, přijetím jiného občanství a za císařství deportací.
- Latini: prisci (staří Latinové, mají ius commercii i conubii), coloniarii, Iuniani (praetorští propuštěnci, jen ius commercii),
- Peregrini: cizinci (původně hostes, nepřátelé), dále socii (foederati) a provinciales,
- v poklasické době coloni: dědičně připoutáni k půdě, základ středověkého poddanství (Kolonát).
Constitutio Antoniniana (Caracalla, 212 n. l.) udělila občanství téměř všem svobodným obyvatelům říše, kromě peregrini dediticii.
Práva občana viz Ius commercii, Ius conubii, u mužů navíc ius suffragii (volit) a ius honorum (zastávat úřady). Původně byli cizinci prostě hostes (nepřátelé). Pro styk s provinciály, kteří občanství neměli, vzniklo v praxi a v ediktu cizineckého praetora ius gentium.
Kolonát
Coloni byli původně svobodní pachtýři cizí půdy platící pachtovné. S hospodářskou krizí císařství zůstávali dlužní a přecházela na ně daňová břemena; počátkem 4. století byli připoutáni k půdě (glebae adscripti, „otroci hroudy“) a útěk z půdy byl trestný. Cílem bylo stabilizovat zemědělskou výrobu a výběr daní. Formálně zůstali svobodní (vlastní rodina a majetek), fakticky se jejich postavení blížilo usazeným otrokům (servi casati), s nimiž za Justiniána splynuli. Kolonát je předstupněm středověkého poddanství.
Causa liberalis
Spor o svobodu (iudicium de libertate), nejzávažnější ze sporů o osobní postavení (status controversiae). Měl podobu vindikačního procesu, ale osoba, o jejíž svobodu šlo, nemohla jednat sama a potřebovala zástupce, assertor libertatis (vindex). Po dobu sporu se na ni hledělo jako na svobodnou, sázka v legis actio sacramento byla nízká a zásada ne bis in idem neplatila: rozhodnutý spor bylo možné vznést znovu. Proti nezákonnému zadržování svobodného mohl zakročit každý občan praetorským interdictum de libero homine exhibendo; obdobná interdikta chránila otce (de liberis exhibendis) a manžela (de uxore exhibenda).
Ius commercii
Právo obchodu: způsobilost nabývat majetková práva a uzavírat právní jednání podle ius civile (např. mancipace). Měli ho římští občané a Latinové.
Ius conubii
Právo uzavřít římské manželství (matrimonium iustum). Děti z takového svazku jsou římskými občany a spadají pod moc otce (Gai. 1.55). Podmínka manželství.
Status familiae
Příslušnost k určité římské rodině. Postavení v rodině mělo důsledky jen v soukromém právu:
- Persona sui iuris: osoba svého práva, plně způsobilá v soukromoprávní oblasti,
- Persona alieni iuris: osoba podřízená moci pater familias.
Podrobně v kapitole Římské právo I – Římská rodina.
Persona sui iuris
Osoba svého práva: nepodléhá moci jiného, může pro sebe nabývat a zavazovat se. V rodině je to vždy Pater familias. Sui iuris může být i žena (např. po smrti otce, pokud není in manu), ale nikdy není hlavou rodiny s mocí nad dětmi.
Persona alieni iuris
Osoba cizího práva: podřízená moci pater familias (typicky filius familias, manželka in manu). Nabývá jen pro nositele moci a původně se nemohla sama zavazovat (jen naturální obligace). Později praetor zavedl adjektické žaloby. Podřízenost se týkala jen soukromého práva, veřejnoprávně (např. jako magistrát) mohl syn jednat sám.
Capitis deminutio
Změna osobního statusu (Paulus, D. 4.5.11):
- maxima: ztráta svobody, a tím i občanství a rodiny. Jde o právní smrt,
- media: ztráta občanství při zachování svobody (vyhnanství, „zákaz vody a ohně“, aquae et ignis interdictio),
- minima: změna příslušnosti k rodině (adopce, adrogace, emancipace, vstup in manum).
Ztráta „vyšší“ složky způsobuje i ztrátu „nižších“.
Účinky: ztrátou svobody zaniká právní osobnost (zajatec je doma posuzován jako mrtvý, s výhradou postliminia). Při media zanikají veřejná práva a práva založená na ius civile, manželství se mění na matrimonium iuris gentium. Při minima zanikají dosavadní agnátské vztahy, pokrevenství, manželství a veřejná práva zůstávají. Ryze osobní majetková práva vždy zanikají, ostatní přecházejí jako celek (při adopci na nového otce, při vstupu in manum na manžela). Závazky zaniklého podle ius civile trvaly jen jako naturální, praetor však věřitelům propůjčoval žaloby proti nabyvateli majetku.
Právnická osoba (Řím)
Římské pojetí se od dnešního značně liší. Obecná teorie chyběla a později se vysvětlovala teorií fikce.
- Korporace (universitas personarum, personální základ): římský stát (populus Romanus, aerarium), za císařství i fiscus (císařská pokladna, řídila se soukromým právem, ale s privilegii v zástavním a dědickém právu a ve vydržení), obce (municipia, coloniae, vici), spolky (collegia). Majetek korporace není majetkem členů: co dluží pospolitost, nedluží jednotlivci (Ulpián). Korporace trvá bez ohledu na změny členů, dokud žije aspoň jeden.
- Collegia vznikala podle Zákona XII desek volně (stanovy nesměly být nemravné ani nedovolené). Koncem republiky lex Iulia de collegiis vyžadovala schválení senátem či principem, jinak šlo o collegium illicitum. Tres faciunt collegium; spolek s řídícím výborem je universitas ordinata, jen s valnou hromadou inordinata. Korporace jednala orgány jako nepřímými zástupci, deliktu se dopustit nemohla (musela jen vydat prospěch), měla omezenou dědickou způsobilost. Zanikala ztrátou členů, usnesením nebo rozpuštěním; majetek připadal státu jako bonum vacans.
- Nadace (universitas bonorum, majetkový základ): dříve jen fiduciární (majetek svěřený korporaci s určením účelu, donatio sub modo), samostatně až ve 4. století k náboženským a humanitním účelům (piae causae: nemocnice, chudobince, sirotčince). Vznikaly listinou a biskupským schválením, podléhaly církevnímu dozoru a měly plnou dědickou způsobilost.
- Zvláštní je hereditas iacens, ležící pozůstalost před nabytím dědicem.
- Od korporace je třeba odlišit societas (společnost). Ta je smlouvou bez vlastní subjektivity.
- Dělí se na právnické osoby veřejného a soukromého práva.