Právo – zápisky

Římské právo I – Procesní právo

14 min čtení

Kapitola předmětu Římské právo I

Obsah: svémoc a její omezování, žaloba a její dělení, soudy, tři typy procesu, žalobní formule, litiskontestace, exekuce, mimořádné prostředky praetora.

Svémoc

Svémoc: v nejstarší době si každý musel své právo prosadit sám, např. odplatou (talio). Spory mezi rody se řešily dohodou náčelníků a král byl smírčím orgánem. Svémoc se postupně omezovala ve prospěch státu:

  • Zákon dvanácti desek (I, 1–3), in ius vocatio: žalobce volá žalovaného před soud. Násilím ho smí odvést jen tehdy, když jít odmítá, a to před svědky. Nemocnému či starému musí dát potah.
  • praetor chránil držbu a omezoval soukromé násilí (Ochrana držby),
  • Lex Cornelia de sicariis et veneficis (81 př. n. l.) zakázala vraždy a nošení zbraní, Leges Iuliae de vi publica et privata (Augustus) přinesly přísné tresty za násilí,
  • Decretum divi Marci (Marcus Aurelius): kdo vymáhá pohledávku svémocí, ztrácí nárok.

Svémoc přetrvala jako nutná obrana a krajní nouze, zadržovací právo, právo odebrat svou věc (omezeno 389 n. l.) a moc pater familias.

Vim vi repellere licet

„Násilí je dovoleno odrazit násilím.“ Podle Cassia (Ulpián, D. 43.16.1.27) jde o právo dané přírodou: ozbrojený útok lze odrazit zbraní. Je to základ nutné obrany a moderní svépomoci.

Iurisdictio

Soudní pravomoc: oprávnění „říkat právo“. Měl ji král, později konzulové a obecně magistráti (praetoři, kurulští aedilové, správci provincií). V rodině soudil pater familias (rodinný soud).

Žaloba (actio)

Celsus (D. 44.7.51): nihil aliud est actio quam ius quod sibi debeatur, iudicio persequendi. Žaloba není nic jiného než právo domáhat se soudně toho, co nám náleží. Římská žaloba je konkrétní: každý nárok má svou žalobu (dnes je žaloba abstraktní). Neexistuje obecná žaloba.

Synonyma podle oblasti:

  • actio, např. actio Publiciana in rem,
  • condictio, např. condictio indebiti,
  • petitio, např. hereditatis petitio,
  • querella, např. querella inofficiosi testamenti.

Strany sporu jsou Actor a reus, rozhoduje iudex. Řízení je nalézací nebo exekuční (Exekuce (Řím)), sporné nebo nesporné (manumissio, in iure cessio). Dělení žalob: Actio in rem × Actio in personam, Actiones stricti iuris a bonae fidei, Actiones perpetuae a temporales, Actiones civiles a honorariae, dále Actio utilis, Actio in factum a Actio adiecticiae qualitatis.

Actor a reus

Žalobce (actor) a žalovaný (reus). Ve vzorových formulích vystupují pod jmény Aulus Agerius (žalobce, od agere) a Numerius Negidius (žalovaný, od negare). Žaloba je dvoustranné jednání: agere cum, „žalovat s někým“.

Actiones stricti iuris a bonae fidei

  • Actiones stricti iuris: soudce je vázán přísným zněním a rozhoduje jen podle formálního obsahu závazku.
  • Actiones bonae fidei: soudce posuzuje, co si strany podle dobré víry dluží. Patří sem žaloby z koupě, nájmu, díla, služeb, mandátu, uschování (depositum), společnosti (societas), opatrovnictví, výpůjčky, zástavy, dělení majetku a společného jmění, směny a actio praescriptis verbis (Inst. 4.6.28).

Actiones perpetuae a temporales

Actiones perpetuae jsou časově neomezené žaloby (zejména civilní). Později byla zavedena obecná promlčecí lhůta 30 let. Actiones temporales lze podat jen v omezené lhůtě, zejména praetorské žaloby (typicky intra annum utilem, souvisí s ročním funkčním obdobím magistrátů); po uplynutí měl žalovaný exceptio temporis (praescriptio annalis).

Promlčení zavedl obecně Theodosius II. (424): civilní žaloby se promlčují za 30 let (žaloby církve a zbožných nadací za 40 let), dosavadní kratší lhůty zůstaly; nepromlčitelné zůstaly např. žaloby o zrušení spoluvlastnictví a o rodinná práva.

  • lhůta běží od okamžiku, kdy lze žalovat (actio nata): u věcných práv od porušení, u obligací od vzniku či splatnosti, u podmíněné pohledávky od splnění podmínky,
  • přetržení (praescriptio interrumpitur): každým výkonem práva, i uznáním dlužníka (placení úroků, částečné plnění, zřízení zástavy), litiskontestací, u Justiniána doručením žaloby; lhůta pak běží znovu od začátku,
  • stavení: lhůta nezačne nebo neběží (moratorium, vpád nepřátel, nezletilost u actiones temporales),
  • účinky: u obligace zaniká právo zcela, nezbude ani naturální obligace; věcné právo nelze prosadit proti odpůrci a jeho dědicům, vůči třetím trvá. Námitky se nepromlčují (oprávněný musí čekat, až bude žalován), ledaže lze totéž uplatnit i žalobou.

Actiones civiles a honorariae

Civilní žaloby vyplývají z Ius civile (zákon, obyčej). Honorární (praetorské) žaloby poskytl praetor ve svém ediktu (Ius honorarium): tam, kde civilní žaloba neexistovala, ale bylo by nespravedlivé nárok nechránit. Praetor ji vytvořil na základě ekvity.

Actio utilis

Analogická žaloba (actio utilis): praetor rozšířil existující žalobu na případ, na který se podle znění nevztahuje, ale který je mu obdobný. Opakem je actio directa, žaloba přímá.

Actio in factum

Žaloba „na skutek“ (actio in factum concepta): formule nevychází z civilního nároku, ale přímo popisuje skutkový stav, při jehož prokázání má soudce odsoudit. Byla typickým nástrojem praetora pro nové případy.

Actio adiecticiae qualitatis

Žaloby „připojené povahy“: žaloby proti pater familias (nebo pánovi) ze závazků, které uzavřel syn nebo otrok, např. z peculia nebo na příkaz (actio de peculio, quod iussu, exercitoria, institoria). Odpovědnost moci podřízeného se „připojuje“ k odpovědnosti nositele moci.

Římské soudy

  • Iurisdikce příslušela magistrátům (Iurisdictio),
  • iudex privatus: samosoudce, soukromá osoba zvolená stranami (legisakční i formulový proces),
  • decemviri (10 soudců): spory o svobodu,
  • centumviri (105–108 soudců): dědické spory,
  • recuperatores (3–5 členů): u praetora peregrina (formulový proces),
  • v kogničním procesu soudí státní úředník, případně delegovaný soudce (iudex pedaneus).

Podrobněji: jurisdikci měli konsulové, od 367 př. n. l. městský praetor, od poloviny 3. stol. př. n. l. praetor cizinecký (spory cizinců a cizinců s občany) a v trhových věcech kurulští aedilové. Na venkov se vysílali soudní prefekti, koncem republiky soudili v municipiích duoviri / quattuorviri iure dicundo, v provinciích místodržící (praesides). Kromě sporného řízení (iurisdictio contentiosa) existovalo nesporné (voluntaria: in iure cessio, manumissio vindicta). Soudce (unus iudex) nemusel být právník a mohl si přizvat poradce; spory vyžadující odbornost (oceňování, hranice) rozhodovali tři rozhodčí (arbitrium). Centumvirů bylo 105, za císařství 180, decemviri s nimi splynuli; rekuperátoři soudili později i urážky a spory o svobodu.

Příslušnost: actor sequitur forum rei (soud žalovaného podle forum originis či domicilii), dále forum contractus, rei sitae, delicti commissi a dohodnuté forum prorogatum. Čas: magistráti jednali jen v dies fasti; podle Zákona XII desek se začínalo před polednem a končilo před západem slunce. Strany: otroci a cizinci nemohli být stranou, osoby alieni iuris mohly být žalovány, ne žalovat; za nezpůsobilé jednali poručníci a zástupci, infames byli z některých úkonů vyloučeni.

Legisakční proces

Legis actio, „žalovat slovy zákona“ (Gai. 4.10–11). Nejstarší typ procesu, přísně formální: chyba ve slovech mohla vést ke ztrátě nároku. Zrušil ho Augustus (17 př. n. l.), ne úplně (centumvirální soud, cautio damni infecti). Proces byl dvoufázový (Fáze in iure a apud iudicem).

Pět forem (Gai. 4.12):

Legis actio sacramento

Obecná nalézací forma legisakčního procesu. Strany se navzájem vyzvaly k sázce (sacramentum) o to, čí tvrzení je pravdivé. Kdo prohrál, propadl sázku ve prospěch státu (původně chrámu). Používala se pro nároky věcné (in rem) i osobní (in personam).

Legis actio per iudicis arbitrive postulationem

Žaloba „žádostí o soudce nebo rozhodce“. Užívala se u nároků ze sponsio (formálního slibu), u dělení dědictví mezi spoludědici a později u mezních sporů.

Legis actio per condictionem

Žaloba „výzvou“ k ochraně závazků znějících na certum, tj. pevně danou peněžitou částku nebo určité množství věcí. Žalobce vyzval žalovaného, aby se za 30 dní dostavil k ustanovení soudce. Předchůdce pozdější condictio.

Legis actio per manus iniectionem

Exekuce „vložením ruky“: nucený výkon rozsudku vedený na osobu dlužníka. Věřitel ho mohl odvést, uvěznit, a pokud dluh nikdo nevyplatil, prodat do otroctví „za Tiberu“ nebo zabít. Omezila ji Lex Poetelia Papiria (Exekuce (Řím)).

Legis actio per pignoris capionem

Výjimečně povolená majetková mimosoudní exekuce: věřitel zabral věc dlužníka za pronesení slavnostních slov. Při odporu dlužníka následovalo soudní řízení. Přípustná byla jen u určitých (hlavně veřejnoprávních a sakrálních) pohledávek.

Formulový proces

Vznikl na přelomu 3. a 2. st. př. n. l. u cizineckého praetora. Od 1. poloviny 2. st. př. n. l. ho pro Římany fakultativně připustila lex Aebutia de formulis (městský praetor). Ustupoval od počátku 3. st. n. l., zrušen 342 n. l.

Znaky:

Fáze in iure a apud iudicem

Legisakční i formulový proces byly dvoufázové:

  1. In iure (o právo) před magistrátem (praetorem): právně se kvalifikuje skutkový stav, praetor se stranami sestaví formuli (nebo žalobu odepře, denegatio actionis). Končí litiskontestací.
  2. Apud iudicem (před soudcem): soukromý soudce (iudex) je formulí vázán a nesmí ji měnit. Provede dokazování a podle formule žalovaného odsoudí, nebo osvobodí.

Litiskontestace

Litis contestatio: okamžik, kdy je formule hotova a nelze ji měnit. Konec fáze in iure. Má povahu smlouvy sui generis mezi stranami. Účinky:

  • rozhoduje právní stav v okamžiku litiskontestace,
  • předmět sporu nesmí být žádnou stranou zcizen,
  • nárok se stává zděditelným, i když je ryze osobní (např. z urážky),
  • zvyšuje se odpovědnost žalovaného, i za náhodnou zkázu věci,
  • konzumace nároku (novatio necessaria, nutná novace): původní nárok zaniká a nastupuje nárok ze sporu. Proto platí Ne bis in idem.

V kogničním procesu nastávala litiskontestace okamžikem, kdy strany přednesly nároky a námitky.

Ne bis in idem

Ne bis in idem / bis de eadem re ne sit actio: o téže věci nelze žalovat dvakrát. V Římě to byl důsledek konzumace nároku litiskontestací. Pokud žalobce prohrál, nárok jako takový zanikl. Je to předchůdce překážky věci rozsouzené (res iudicata).

Žalobní formule

Písemný program sporu, který sestavil praetor se stranami. Vzor: „Titius budiž soudcem! Vyjde-li najevo, že Numerius Negidius dluží Aulu Ageriovi 10 000 sesterciů, odsuď, soudce, Numeria Negidia ve prospěch Aula Ageria k 10 000 sesterciů. Nevyjde-li najevo, osvoboď ho!“

Hlavní části: Iudicis nominatio, Intentio, Condemnatio. Vedlejší části: Demonstratio, Adiudicatio, Taxatio, Exceptio (s odpovědí Replicatio), Praescriptio.

Iudicis nominatio

Jmenování soudce na začátku formule („Titius budiž soudcem!“).

Intentio

Vymezení žalobního nároku (petitu), tedy co žalobce tvrdí („vyjde-li najevo, že N. N. dluží A. A. 10 000…“). Pokud žalobce požadoval víc, než mu náleží, jde o pluspetici.

Condemnatio

Příkaz k odsouzení nebo osvobození („odsuď… nevyjde-li najevo, osvoboď“). Zněla vždy na peníze (Princip pekuniární kondemnace).

Demonstratio

Část formule před intencí, která upřesňuje skutkový základ sporu (např. „protože A. A. prodal N. N. otroka…“), hlavně u nejasně vymezeného nároku.

Adiudicatio

Zmocnění soudce k vydání konstitutivního rozsudku (přisouzení). Používalo se jen v dělicích žalobách, např. na rozdělení spoluvlastnictví nebo dědictví.

Taxatio

Omezující dodatek: horní hranice peněžitého odsouzení (např. u urážky).

Exceptio

Námitka: podmínka ve prospěch žalovaného vložená do formule mezi intencí a kondemnací (Gai. 4.115–122). Soudce odsoudí, jen pokud se námitka neprokáže (např. exceptio doli, exceptio pacti). Žalobce může odpovědět replikou. Dělení:

  • civilní × praetorské,
  • peremptorní (trvalé, nárok zcela zmaří) × dilatorní (dočasné, jen odkládají).

Replicatio

Odpověď žalobce na námitku žalovaného (další podmínka ve formuli). Na ni může žalovaný odpovědět duplicatio.

Praescriptio

Předřazená klauzule na začátku formule ve prospěch žalobce (např. omezení sporu jen na splatné splátky, aby nebyl konzumován celý nárok). Původně existovala i ve prospěch žalovaného, později nahrazena exceptio.

Pluspetice

Plus petitio: žalobce v intenci požaduje víc, než mu náleží (co do výše, času, místa nebo způsobu). Ve formulovém procesu prohrál celý spor a kvůli konzumaci nemohl žalovat znovu (Gai. 4.53). Druhy: re (víc peněz), tempore (před splatností), loco (na jiném místě, než kde se mělo plnit), causa (žalobce si přisvojil volbu, která patřila dlužníkovi). Hrozila hlavně u actiones stricti iuris s určitou intencí; u bonae fidei stanovil sumu soudce. Kdo žádal méně, mohl zbytek žalovat později (až u nového magistrátu).

Rozsudek se vynášel zpravidla třetí den po litiskontestaci po důkazním řízení; nepřišla-li jedna strana, rozhodl soudce po chvíli ve prospěch přítomné. Opravné prostředky formulový proces neznal, rozsudek byl ihned pravomocný a platí za pravdu (res iudicata pro veritate accipitur), i když je věcně nesprávný. Rozsudek je zpravidla deklaratorní, konstitutivní jen u dělicích žalob. Jako novatio necessaria mění nárok na odsouzení (condemnari oportere) v nárok na splnění rozsudku (iudicatum facere oportere).

Princip pekuniární kondemnace

Ve formulovém procesu zněl rozsudek vždy na peněžitou částku (Gai. 4.48), i když žalobce chtěl věc. Žalovaný tak mohl věc „vykoupit“. Až kogniční proces umožnil odsoudit k vydání věci.

Zásady římského civilního procesu

Ei incumbit probatio qui dicit

Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat (Paulus, D. 22.3.2): důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrdí, ne na tom, kdo popírá. Dále platí: nic nedokazuje, kdo dokazuje příliš mnoho.

Kogniční proces

Cognitio extra ordinem: mimořádný proces, který vznikl na počátku císařství. Od 30 př. n. l. soudil císař v císařských provinciích prostřednictvím delegovaných soudců (iudices pedanei). Vznikaly i zvláštní soudy (fideikomisní praetoři, praefectus praetorio). Postupně sílil a od 342 n. l. byl jediným procesem. Inspiroval římsko-kanonický proces.

Znaky:

  • jednofázový: mizí in iure a apud iudicem,
  • soudcem je právně vzdělaný státní úředník vázaný zákonem,
  • soud je státní instituce s hierarchií, takže je možné odvolání (appellatio),
  • řízení je zpoplatněné, strany obesílá soud, postupně je písemné,
  • rozsudek už nemusí znít jen na peníze.

Exekuce (Řím)

Po rozsudku měl dlužník 30 dní na dobrovolné plnění.

  • Osobní exekuce (původní): odsouzený byl vydán žalobci (Legis actio per manus iniectionem). Věřitel ho mohl uvěznit, dokud dluh neodpracoval nebo ho někdo nevyplatil.
  • Lex Poetelia Papiria de nexis (326 př. n. l.) zavedla majetkovou exekuci, vedle níž zůstala noxae datio (vydání podřízené osoby nositelem moci).
  • Majetková exekuce (od poloviny 2. st. př. n. l.): neplnil-li dlužník, následovala žaloba z rozsudku (actio iudicati) a prodej majetku v konkursu.

Konkurs postihl dlužníka i tehdy, když se skrýval, postoupil majetek věřitelům (cessio bonorum podle lex Iulia z 17 př. n. l., bez infamie a s beneficium competentiae, tj. ponecháním existenčního minima), prodělal capitis deminutio a nový nositel moci dluhy nepřevzal, zemřel bez dědice, nebránil se in iure (indefensus, jen u žalob in personam) nebo nárok in iure uznal (confessus; u neurčitého uznání bylo třeba nárok vyčíslit). Od konce republiky existovala i exekuce na jednotlivé věci: úředníci zabavili nejprve movitosti, pak nemovitosti (exekuční zástavní právo, pignus in causa iudicati captum) a po 60 dnech je vydražili; přebytek se vracel dlužníkovi.

Bonorum venditio

Prodej celého majetku dlužníka v římském konkursu. Zahajoval se vyhláškou a pro dlužníka měl infamující následky (ztráta cti). Věřitelé byli uvedeni do držby (missio in bona) a zvolili správce (magister bonorum), který majetek prodal jako celek ve veřejné dražbě. Kupec (bonorum emptor, nejvyšší nabídka) získal jen bonitární vlastnictví. Věřitelé byli uspokojeni poměrně. Přednost měla státní pokladna, nároky manželky a dětí na vrácení věna, náklady nemoci a pohřbu a zástavní práva. Později bylo možné prodat jen část majetku (distractio bonorum).

Průběh: praetor povolil missio in possessionem rei servandae causa, vyhláškou (proscriptio bonorum, úprava praetora Rutilia) vyzval ostatní věřitele k přihlášení; od vyhlášení byl dlužník (kridatář) bezectný, ledaže majetek vydal dobrovolně. Bonorum emptor nabyl aktiva praetorskou univerzální sukcesí, věci vymáhal interdiktem a pohledávky žalobami s fikcí dědictví (formula Serviana) či záměnou subjektů (formula Rutiliana); věřitelům ručil jen do vydraženého procenta, za zbytek dál ručil dlužník. Platila par condicio creditorum. Cizí věci se z podstaty vylučovaly (separatisté ex iure dominii), věřitelé pozůstalosti mohli žádat její oddělení (ex iure crediti), dispozicím in fraudem creditorum šlo odporovat.

Mimořádné prostředky magistrátské

Nástroje, jimiž praetor z moci úřední (Imperium) zasahoval tam, kde hrozilo narušení pořádku nebo spor a neexistovala jiná ochrana. Vydával je dekretem po zjištění skutečností. Formy:

Interdikt

Rozkaz nebo zákaz praetora vydaný na návrh žadatele (Gai. 4.139) k rychlému vyřešení situace. Historicky vychází z ochrany náboženských zájmů. Podle obsahu:

  • prohibitoria: zakazují určité jednání,
  • restitutoria: přikazují obnovit původní stav,
  • exhibitoria: přikazují předložit věc nebo vydat osobu.

Významná interdikta: držební (Interdictum uti possidetis, Interdictum utrubi, Interdictum de vi, Interdictum de vi armata, viz Ochrana držby), interdictum de arboribus caedendis (ořez sousedových stromů), interdictum quorum bonorum (pro dědice).

Restitutio in integrum

Navrácení v předešlý stav: praetor situaci obnovil, jako by k události s právními následky vůbec nedošlo. Typicky šlo o ochranu nezletilých (pod 25 let), kteří z nezkušenosti učinili jednání ke své škodě, a o omluvitelnou nepřítomnost.

Stipulatio praetoria

Praetorská stipulace: formální slib, k němuž praetor stranu přiměl, aby vznikla záruka k existující povinnosti, např. kauce pro případ budoucí škody (Cautio damni infecti). Při nesplnění vznikla povinnost platit.

Missio in possessionem

Uvedení do detence či držby cizího majetku praetorem, aby se zajistil nárok žadatele. Na základě prvního dekretu (primo decreto) šlo o detenci, na základě druhého (secundo decreto) o držbu. Příklad: soused odmítl dát Cautio damni infecti. Zvláštním případem je missio in bona (uvedení do celého majetku, u exekuce nebo pozůstalosti), viz Bonorum venditio.

Cautio damni infecti

Jistota pro případ hrozící škody: vlastník pozemku ohrožený sousedovou chátrající stavbou mohl žádat, aby mu soused stipulací slíbil náhradu případné škody. Pokud soused odmítl, praetor ohroženého uvedl do detence a poté do držby sousedovy nemovitosti (Missio in possessionem).

Graf

Příchozí odkazy