Kapitola předmětu Politologie
Obsah: zastoupení lidu, funkce voleb, Arrowův teorém, volební účast, volební systémy, parlamentní, prezidentský a poloprezidentský systém, koalice, role premiéra a politické vůdcovství.
Politická reprezentace
Modely toho, koho a proč zastupuje volený zástupce:
- model správců (trustee, Burke): zástupce jedná podle vlastního úsudku v zájmu celku,
- model delegátů: zástupce plní pokyny voličů,
- model mandátů: zástupce je vázán programem strany, s nímž vyhrála volby,
- model mozaiky (zrcadla): složení parlamentu má odrážet složení společnosti.
Volby jsou srdcem demokracie. Mají funkci výběru vlády a zástupců, legitimizace moci, odpovědnosti a mobilizace. Podstatná je jejich soutěživost. Účast na politice se neomezuje na volby.
Arrowův teorém nemožnosti
Kenneth Arrow ukázal, že neexistuje volební procedura, která by vždy „spravedlivě“ převedla individuální preference na kolektivní pořadí (splnila současně všechna rozumná kritéria). Příklad: tři voliči s cyklickými preferencemi (A > B > C, B > C > A, C > A > B) vytvoří v párových hlasováních cyklus (A porazí B, B porazí C, C porazí A), takže výsledek závisí na pořadí hlasování.
Volební účast
Vysvětlení podle přístupů: racionalismus (nejvíce volí zaopatření a vzdělaní, kteří mají čas a znalosti, účast roste s bohatstvím), institucionalismus (účast ovlivňují institucionální překážky a mobilizace organizacemi, roste se zjednodušením procesu, např. korespondenční volba), konstruktivismus (volí spokojení a ti, kdo cítí občanskou povinnost, roste s důvěrou v systém). V ČR je účast ve sněmovních volbách výrazně vyšší než v senátních.
Volební systém
- většinový (pluralitní: vítěz bere vše, majoritní: absolutní většina, např. dvoukolový systém do Senátu). Výhody: oslabení extremistických stran, jednobarevné vlády, přímá vazba poslance na voliče. Nevýhody: disproporcionalita, ztráta hlasů,
- poměrný: mandáty podle podílu hlasů, kandidátní listiny, volební kvóty a dělitele (D’Hondt), uzavírací klauzule. Vede k pluralismu a koaličním vládám, posiluje vedení stran,
- smíšený: např. Německo (Bundestag: dva hlasy, jeden pro kandidáta v obvodu, druhý pro stranu).
Viz Volební systém, Poměrný volební systém.
Parlamentní forma vlády
Exekutiva (premiér a vláda) vychází z parlamentu a je mu odpovědná: kdykoli ji lze odvolat vyslovením nedůvěry. Hlava státu je spíše „kladečem věnců“ (konstituční monarcha nebo nepřímo volený prezident).
- westminsterský model: bipartismus, propojení exekutivy a legislativy s dominancí exekutivy, oficiální opozice,
- koaliční parlamentarismus: vláda vzniká koaličním vyjednáváním. Pozitivní × negativní parlamentarismus, konstruktivní vótum nedůvěry (Německo).
Typy koalic: minimální vítězná, nadbytečně velká, velká koalice (dvě největší strany), menšinová. Průměrná délka (Schofield): menšinové vlády 19 měsíců, nadbytečně velké koalice 21, minimální vítězné 33 a jednobarevné většinové 45 měsíců.
Postavení premiéra: první nad nerovnými (Westminster), první mezi nerovnými (Německo) a první mezi rovnými (Japonsko, Itálie, ČR). Trend prezidencializace premiérů: role v exekutivě, ve straně a v kampani.
Viz Prezidentská forma vlády a Poloprezidentská forma vlády.
Poloprezidentská forma vlády
Hybridní systém s přímo voleným prezidentem se značnou ústavní autoritou a s premiérem a vládou, kteří potřebují důvěru parlamentu (Weber a Preuss ve výmarské ústavě, de Gaulle: hlava státu nad stranami).
- premiérsko-prezidentská forma (Francie): vláda odpovídá jen parlamentu, prezident může jednat samostatně,
- prezidentsko-parlamentní forma (Tchaj-wan, formálně Rusko): vláda potřebuje podporu parlamentu i prezidenta.
V praxi dominuje prezident při souhlasné vládě, při kohabitaci (prezident a vláda z jiných táborů) spíše premiér. Ve Francii od roku 2000 sladěna volební období na 5 let.
Juan Linz: prezidentské systémy jsou méně stabilní: politická krize se stává krizí režimu, v parlamentním systému vede jen ke změně vlády či předčasným volbám (empiricky sporné).
Politické vůdcovství
Proč se někdo stává vůdcem: vrozený dar a charisma (Nietzsche, Führerprinzip, Castro, Gándhí), sociologické vysvětlení (reakce na chování mas, Le Bon), potřeba organizace (hierarchie, legalita), politické dovednosti (učení a praxe) a úmyslná konstrukce (média, manipulace). Styly vedení: delegující (Fiala), manažersko-technokratický až extrémní (Babiš), vyvažovací, pragmatický (Sobotka), vizionářský (Havel). Ministr může být odborník, manažer nebo stranický funkcionář.