Kapitola předmětu Římské právo I
Recepce římského práva
Recipere (re + capio), „přijmout“: přenos normativního obsahu římského práva do pozdějších právních řádů. Přejímala se terminologie, zásady, doslovný text i systematika. Spíše než o mechanické převzetí šlo o akulturaci a romanizaci středověkého práva.
Proč se římské právo přijímalo:
- ratione imperii: z moci císařství, protože Svatá říše římská se považovala za pokračovatelku Říma (translatio imperii),
- imperio rationis: pro kvalitu jeho argumentace, tedy „vládou rozumu“. Tak tomu bylo tam, kde císařská autorita neplatila, např. ve Francii (Rex Franciae est imperator in regno suo). Viz Ratione imperii a imperio rationis.
Výsledkem bylo Ius commune. Středověká věda z římských pramenů vytvořila i nové instituty, např. děleného vlastnictví (dominium directum / utile) a obecnou závaznost smluv (Pacta sunt servanda: římské rozlišení pacta vestita a nuda bylo překonáno).
Hlavní proudy: byzantská tradice, Leges Romanae barbarorum, církev (Ecclesia vivit lege Romana), Itálie (Glosátoři, Komentátoři, Mos italicus), Francie (Mos gallicus), Německo (Usus modernus Pandectarum, Historická právní škola, Pandektistika), Anglie, Nizozemí (Elegantní jurisprudence), české země (Recepce v českých zemích).
Ratione imperii a imperio rationis
Dva důvody recepce: římské právo platí ratione imperii, z autority císařské moci (Svatá říše římská, unum sit ius cum unum est imperium), nebo imperio rationis, pro sílu svých argumentů jako „psaný rozum“ (ratio scripta).
Ius commune
Obecné právo (německy gemeines Recht): římské (a kanonické) právo zpracované středověkou vědou, které platilo subsidiárně vedle partikulárních práv napříč kontinentální Evropou. Před soudem se nemuselo dokazovat. Klíčovou roli při jeho vytváření měli Komentátoři.
Pacta sunt servanda
Smlouvy se mají dodržovat. Římské právo žalovatelnost neformálních dohod omezovalo: pacta vestita byla žalovatelná, pacta nuda ne (ex nudo pacto actio non nascitur). Kanonisté a středověká věda dospěli k obecné závaznosti smluv. Princip je dnes základem smluvního práva.
Byzantská tradice římského práva
Na východě římské právo plynule pokračovalo: Corpus iuris civilis (529–534), Novellae (už řecky), Ekloga (asi 750, výtah z CIC a pozdějších konstitucí), Basiliky (Lev VI. Moudrý, kolem 900, 60 knih místo CIC) a Hexabiblos (Harmenopulos, 1345). Hexabiblos platil v Řecku až do roku 1946.
Leges Romanae barbarorum
Zákoníky germánských říší pro římské obyvatelstvo, sestavené z římských pramenů (Codex Theodosianus, Gregorianus, Hermogenianus, Pauliho Sentence, Gaius):
- Edictum Theoderici (asi 460, Vizigóti / Ostrogóti),
- Codex Euricianus (asi 475–480, Vizigóti, pro Římany i Vizigóty),
- Lex Romana Visigothorum = Breviarium Alarici (506, Alarich II., pro Římany a katolickou církev). Byl nejvlivnější a působil hlavně v jižní Francii (Provence, Lo Codi),
- Lex Romana Burgundiorum (Burgundové, Gundobad).
Ecclesia vivit lege Romana
Církev žije podle římského práva. Kanonické právo z římského vycházelo. Církevní soudy užívaly římské právo subsidiárně (dekretál Intelleximus, Lucius III., 1185) až do kodexu kanonického práva z roku 1917. Spojením kogničního procesu a kanonistiky vznikl Římskokanonický proces. Pozor na záměnu: Corpus iuris canonici ≠ civilis.
Římskokanonický proces
Procesní model středověkých církevních (a později i světských) soudů, vycházející z římského kogničního procesu. Vrcholným dílem je Speculum iudiciale Viléma Duranta. Řízení je písemné, s odvoláním a s profesionálními soudci.
Glosátoři
Bolognská škola (od konce 11. století), která znovu objevila Digesta (Littera Florentina) a vykládala justiniánské texty scholastickou metodou pomocí glos: vysvětlivek mezi řádky (glossa interlinearis) a na okraji (marginalis). Představitelé:
- Irnerius („lucerna iuris“), zakladatel,
- Quattuor doctores (Martinus, Bulgarus, Jacobus, Hugo),
- Azo (Chi non ha Azzo, non vada a palazzo, „kdo nemá Azona, ať nechodí k soudu“),
- Accursius, autor Glossa ordinaria (kolem 1250), shrnutí glos. Platilo: Quidquid non agnoscit glossa, nec agnoscit curia (co neuznává glosa, neuznává ani soud).
Komentátoři
Postglosátoři, konsiliátoři (14.–15. století): nevykládali už jen text, ale přizpůsobovali římské právo praxi, psali komentáře a právní posudky (consilia). Vytvořili Ius commune. Hlavní postavy: Bartolus de Saxoferrato (nemo iurista nisi Bartolista) a Baldus de Ubaldis (Perugia). Jejich metoda se nazývá Mos italicus.
Mos italicus
Italský způsob výkladu práva: praktický, scholastický přístup glosátorů a komentátorů, který bere justiniánský text jako platné právo a přizpůsobuje ho praxi. Protikladem je Mos gallicus.
Mos gallicus
Francouzský (humanistický) způsob v 16. století: kriticko-historická a filologická metoda. Římské právo se zkoumá jako historický pramen, hledají se interpolace a čte se řecky (v protikladu ke glosátorskému Graeca non leguntur). Kritizovala Accursia (absinthium Accursianum) i Triboniána (Hotomanus: Antitribonianus). Představitelé: Alciatus, Duarenus, Haloander, Cuiacius (Cujas). Po Bartolomějské noci (1572) humanisté emigrovali do Nizozemí (Elegantní jurisprudence). Dionysius Gothofredus vydal roku 1583 první úplné vydání pod názvem Corpus iuris civilis.
Ve Francii římské právo pronikalo hlavně imperio rationis. Papež Honorius III. bulou Super specula (1219) zakázal výuku římského práva na Sorbonně.
Usus modernus Pandectarum
„Moderní užívání Pandekt“ (17.–18. století, Německo): praktické spojení římského práva s domácím právem a soudní praxí. Recepci v Německu urychlil Reichskammergericht (1495), který soudil podle gemeines Recht. Představitelé: Samuel Stryk, Benedict Carpzov, Ulrich Zasius, Samuel Pufendorf.
Historická právní škola
Německý proud 19. století: právo je výrazem ducha národa (Volksgeist), nemá se uměle kodifikovat, ale zkoumat historicky. V Německu se tím mínily hlavně římské prameny (CIC). Představitelé: Friedrich Carl von Savigny, G. F. Puchta, Theodor Mommsen. Vyústila v pandektistiku.
Pandektistika
Vědecké zpracování římského práva (Pandekt) ve 2. polovině 19. století v Německu. Vytvořila systém soukromého práva, který převzal BGB (1896): obecná část, závazkové, věcné, rodinné, dědické právo. Představitelé: K. L. Arndts (učebnice Pandekt), Rudolf von Jhering (Geist des römischen Rechts, kritik Begriffsjurisprudenz, „pojmové jurisprudence“). Proti institucnímu systému stojí tzv. pandektní systém.
Recepce v Anglii
Římské právo tu mělo omezený vliv. Vacarius z Oxfordu sepsal Liber Pauperum (1139). Sněm v Mertonu (1236) prohlásil Nolumus leges Angliae mutari, „nechceme měnit anglické zákony“. Common law vytvářeli praktici, ne univerzitní učenci. Vliv se projevil v systematice (Glanvill, Bracton: De legibus et consuetudinibus Angliae), v equity a ve Skotsku.
Elegantní jurisprudence
Nizozemská škola v Leidenu (od 1575), založená humanisty emigrujícími z Francie. Spojovala kriticko-historické studium se soudní praxí. Představitelé: Donellus, Johannes Voet, Gerard Noodt, Hugo Grotius. Vytvořila Roman-Dutch law. V Nizozemí ho roku 1809 nahradil Code Napoléon, ale přežil v britských koloniích (Jižní Afrika, Guyana, Srí Lanka).
Recepce v českých zemích
- zemské právo přijalo římské vlivy jen omezeně,
- Ius regale montanorum (Václav II., 1300): horní zákoník, který sepsal Gozzius z Orvieta s římskou terminologií a systematikou,
- Maiestas Carolina, Ordo iudicii terrae (proces),
- městské právo: Kniha písaře Jana (polovina 14. stol., cituje CIC), Brikcí z Licka, Pavel Kristián z Koldína: Práva městská Království českého (1579), římské pojmy, instituty a principy,
- univerzita: Kunáš z Třebovle (14. stol.), profesor J. Azzoni (18. stol.),
- česká romanistika 20. století: D. Falada, M. Boháček, J. Kejř, L. Šmídová-Malárová.