Definice
Zastoupení (Řím) – Římské právo neznalo obecné přímé zastoupení; užívalo nepřímé zastoupení (mandát), nabývání podřízenými osobami a posla.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Zastoupení (Řím)
Římské právo neznalo obecné přímé zastoupení: per liberas personas nobis adquiri non potest, prostřednictvím svobodných osob nemůžeme nabývat. Řešení:
- nepřímé zastoupení (náhradnictví) na základě příkazu (mandatum): zástupce jednal svým jménem a výsledky pak převedl,
- osoby podřízené moci nabývaly přímo pro nositele moci. Za jejich závazky ručily adjektické žaloby (institoria, exercitoria, quod iussu, de peculio, de in rem verso),
- posel (nuntius) jen přenášel cizí projev vůle,
- výjimka: nabytí držby svobodnou osobou v justiniánském právu (Nabytí držby zástupcem).
Posel může být i nezpůsobilý (šílenec, malé dítě), ale nelze ho užít u jednání vyžadujících osobní přítomnost. Zástupce musí být způsobilý k jednání, zastoupený k právům; zastoupení je možné jen u právních jednání, ne u deliktů. Jako nepřímí zástupci (náhradníci) jednali i poručníci, kurátoři a jednatelé korporací. Praetor kompenzoval chybějící přímé zastoupení podpůrným ručením zastoupeného: actio exercitoria proti majiteli lodi ze smluv kapitána (magister navis), actio institoria proti majiteli živnosti ze smluv správce (institor); Papinián je rozšířil na každého, kdo dal příkaz ke smlouvě (actio quasi institoria, utilis ad exemplum institoriae). Práva ze smluv však nabýval jen jednající.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Actio adiecticiae qualitatis, Nabytí držby zástupcem