Definice
Darování (Řím) – Bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdarovaného na úkor dárce; až hluboko do císařství jen kauza převodů, neformální darovací slib uznal za žalovatelný (pactum legitimum) až Justinián.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Darování (Řím)
Donatio: bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdarovaného, kterým dárce zmenšuje své jmění jen proto, aby obohatil druhého. Darováním proto není commodatum, precarium ani odmítnutí dědictví ve prospěch jiného. Až hluboko do císařské doby nebylo samostatným právním jednáním, ale jen kauzou (causa donandi) převodů: reálných (převod vlastnictví, zřízení věcného práva), obligačních (postoupení pohledávky, slib) nebo faktických. Darovací slib musel mít formu stipulace, neformální slib uznal až Justinián (pactum legitimum).
Jako kauza převodu je darování vždy smlouvou (dar musí být přijat). Výjimkou je darování formou zaplacení cizího dluhu, možné i proti vůli dlužníka. Dárce neodpovídá za evikci ani za vady, jen při úmyslu (actio doli).
Omezení: lex Cincia (204 př. n. l.) zakázala darování nad určitou (nedochovanou) výši, zakázáno bylo darování mezi manžely. Konstantin vyžadoval písemnou formu a veřejné předání, Justinián formy uvolnil, jen u darů nad 500 solidů žádal insinuaci (zápis do soudního protokolu).
Odvolání: zprvu u propuštěnců (patron pro nevděk), Justinián (530) je povolil všem dárcům z taxativních důvodů (hrubá urážka, ohrožení života dárce, nesplnění příkazu u donatio sub modo). Odvolat mohl jen dárce proti obdarovanému, ne jejich dědici. Dary za záchranu života byly neodvolatelné. Viz též Donatio mortis causa.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Donatio mortis causa, Donatio (manželství), Stipulatio