Kapitola předmětu Úvod do mezinárodního a evropského práva
Obsah: vnitrostátní, mezinárodní a unijní právo, zvláštnosti mezinárodního práva, svrchovaná rovnost států, subjekty mezinárodního práva, stát, jeho vznik a uznání, mezinárodní organizace a jednotlivec.
Vnitrostátní, mezinárodní a unijní právo
Tři právní systémy, které současně regulují poměry ve státě:
- vnitrostátní právo: upravuje vztahy uvnitř státu (stát a jednotlivci, jednotlivci navzájem), má subordinační povahu, je hierarchicky uspořádané podle právní síly a vynucuje ho centrálně stát,
- Mezinárodní právo (veřejné): upravuje vztahy mezi státy a dalšími subjekty mezinárodního práva, má koordinační povahu. Mezinárodní právo soukromé je naproti tomu odvětvím vnitrostátního práva (kolizní normy),
- Právo EU: upravuje vztahy k EU a uvnitř EU, mezi Unií a členskými státy i jednotlivci, má subordinační povahu. EU není ani stát, ani běžné mezinárodní společenství.
Mezinárodní smlouvy a právo EU zasahují do vnitrostátního práva a upravují i chování jednotlivců (čl. 1 odst. 2, čl. 10 Ústavy).
Mezinárodní právo
Souhrn právně závazných pravidel upravujících vztahy mezi státy a dalšími subjekty mezinárodních vztahů (mezinárodní organizace), vytvářených a vynucovaných samotnými státy. Vzniklo s nástupem suverénních a nezávislých států (po vestfálském míru 1648). Jeho účelem je fungování mezinárodního společenství a jeho pokrokový rozvoj.
Zvláštnosti:
- koordinační charakter vyplývající ze svrchované rovnosti států: „nikdo není nikomu podřízen“,
- chybí centralizovaná normotvorba: státy jsou zároveň tvůrci i adresáty norem,
- chybí autoritativní orgán, který by obecně závazně rozhodoval o porušení a sankcích (výjimkou je Rada bezpečnosti OSN v krajních případech),
- chybí centralizované donucení: provádějí ho státy samy, bez použití síly (retorze, přerušení styků) nebo se silou (sebeobrana, akce Rady bezpečnosti),
- pramenem je i nepsané právo (mezinárodní obyčej),
- zvláštní okruh subjektů.
Mezinárodní společenství je decentralizovaný systém bez mocenského centra. Přesto jde o právo: je závazné a vynutitelné, i když jinou formou než právo vnitrostátní.
Svrchovaná rovnost států
Základní zásada mezinárodního práva. Svrchovanost (suverenita) je nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci uvnitř i navenek. Lze ji omezit jen dobrovolně (např. členstvím v EU). Projevem je územní výsost: výlučný výkon svrchovaných práv státu na jeho území (s výjimkami: diplomatické mise, vojenské základny, dohody o policejní spolupráci). Rovnost znamená rovná práva všech států bez ohledu na velikost. Viz Územní svrchovanost a územní výsost.
Subjekty mezinárodního práva
Subjektivita zahrnuje způsobilost k právům a povinnostem, k právně relevantnímu chování a (ne vždy) normotvornou způsobilost.
- plná subjektivita: státy (celé mezinárodní právo),
- omezená subjektivita: mezinárodní organizace (část mezinárodního práva podle zřizovací smlouvy),
- marginální „subjektivita“: jednotlivec (jen výjimečně, na základě smluv o lidských právech nebo o mezinárodním trestním právu, zejména jako účastník řízení).
Podle původu: původní (státy, povstalci, národně osvobozenecká hnutí) a odvozené (mezinárodní organizace, jednotlivci), zvláštní případy (Svatý stolec, historicky města).
Stát
Podle Montevidejské úmluvy o právech a povinnostech států (1933, čl. 1) má stát: stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu (organizovanou nezávislou veřejnou moc) a způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy. Politická existence státu nezávisí na uznání (čl. 3).
- území: trojrozměrné (zemský povrch, podzemí, vzdušný prostor do cca 100 km), pobřežní vody (12 námořních mil), hranice se delimitují (smluvně a na mapě) a demarkují (v terénu),
- obyvatelstvo: osoby trvale žijící na území bez ohledu na občanství,
- státní moc: organizovaná a nezávislá na jiné moci (EU státní moc nemá).
Vznik a zánik: rozdělení (ČSFR, SSSR, Jugoslávie), sloučení (Itálie), secese (Kosovo), připojení (NDR k SRN), prvotní okupace, dekolonizace (Alžírsko). Viz Uznání státu.
Uznání státu
Politický akt exekutivy, kterým stát projeví, že považuje určitou entitu za stát (nebo určitou vládu za vládu státu). Teorie:
- konstitutivní: uznání vytváří stát a dává mu subjektivitu. Je logicky neudržitelná, protože chybí rozhodující autorita,
- deklaratorní (převažující praxe): stát existuje bez ohledu na uznání, uznání jen konstatuje existenci a působí relativně ve dvoustranném vztahu.
Uznání není povinné, rozhodují politické zájmy. Nelze uznat stát vzniklý porušením mezinárodního práva (např. anexí). Uznání de iure je plné, konečné a zpravidla výslovné, de facto dočasné a odvolatelné, pro konkrétní praktické otázky. Uznání vlády přichází v úvahu jen při neústavní změně (převrat). Příklady: Kosovo, Tchaj-wan, Severní Kypr, Abcházie, Palestina (nečlenský pozorovatelský stát OSN od 2012).
Mezinárodní organizace
Sdružení států (popř. jiných mezinárodních organizací) zřízené mezinárodní smlouvou, s odvozenou subjektivitou, relativně trvalé, s vlastními orgány a cíli podle zřizovací smlouvy. Typická struktura: shromáždění (všichni členové, rozhodování), rada či výbor (výkonný orgán), sekretariát (technický orgán), případně orgán pro řešení sporů. Běžná mezinárodní organizace stojí na stejné úrovni jako státy, na rozdíl od nadstátní organizace (EU, viz Nadstátnost).