Kapitola předmětu Státověda
Volby viz Státověda – Volby a volební systémy.
Státní režim
Složka formy státu, která vyjadřuje vztah státu a jednotlivce, tedy způsob výkonu moci vůči obyvatelstvu (odpovídá Jellinekovu znaku obyvatelstva). Dělení:
- podle účasti jednotlivce na řízení: demokratický × autoritativní,
- podle míry svobody: liberální (stát zasahuje co nejméně, respektuje status negativus) × totalitní,
- případně sociální režim (stát aktivně zajišťuje pomoc, status positivus).
Za mimořádných podmínek viz Nouzový stav.
Totalitní a autoritativní režim
- totalitarismus: „uvěznění celé společnosti v rámci státu“, politické ovládnutí všeho včetně mimopolitického života (Sartori). Rysy (C. J. Friedrich): legitimita z oficiální ideologie, monopol vládnoucí strany na armádu, tajná policie a teror, jediná masová strana s vůdcem, kontrola médií, centrálně řízená ekonomika. Příklady: nacismus, fašismus, komunistické režimy,
- autoritativní režim: spíš vládní struktura s politickou kontrolou, bez nároku ovládnout celou společnost. Rysy (J. J. Linz): bez vedoucí ideologie, ale s typickou mentalitou; omezený pluralismus; vůdce či malá skupina vládnou ve formálně nejasných, ale předvídatelných hranicích; bez extenzivní mobilizace.
Nouzový stav
Státní režim v mimořádných podmínkách (nouzový stav, stav ohrožení státu, válečný stav): stát smí užít mimořádné prostředky (omezení svobod, krizová a vojenská opatření). Kontrolní mechanismy mají bránit zneužití. Teorie:
- objektivní: vláda, která užila mimořádné prostředky, odpovídá po skončení stavu za škody,
- subjektivní: vláda neodpovídá, jednala-li v dobré víře.
Riziko exekutivní dominance (executive unbound) viz Dělba moci. Posledním prostředkem lidu je Právo na odpor.
Demokracie
Démos + kratein, vláda lidu: zdrojem veškeré státní moci je lid a od něj se odvozuje každé mocenské rozhodnutí ve státě (Suverenita lidu). Lid většinou nerozhoduje přímo, ale prostřednictvím orgánů (čl. 2 odst. 1–2 Ústavy). Ve samosprávě je zdrojem společenství spojené profesí, územím či vzděláním. Podle ÚS je demokracie forma vládnutí, ve které politické strany prohrávají volby (Pl. ÚS 44/17). Orwell: shodnout se na definici nelze, protože se slovo používá jako pochvala.
Znaky (Filip): 1. vláda lidu (komu patří moc), 2. vláda lidem (jak se vykonává), 3. vláda pro lid (komu slouží; Lincoln: of, by and for the people), 4. vláda na čas (kontrola, rotace), 5. svoboda rozhodování, 6. rovnost rozhodujících, 7. Právo na odpor (Locke).
Principy: pluralita, princip většiny s ochranou menšin, vláda na čas, vyloučení násilné vlády, konsenzus, rovnost a svoboda.
Formy: Přímá demokracie, Polopřímá demokracie, Zastupitelská demokracie. Další pojetí: formální × materiální (vůle lidu × zájem lidu), Bránící se demokracie, Liberální demokracie.
Aristotelés řadil demokracii mezi „špatné“ formy (vedle tyranie a oligarchie), za nejlepší považoval politeiu.
Princip většiny
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin (čl. 6 Ústavy).
- prostá většina: nadpoloviční většina přítomných,
- absolutní většina: nadpoloviční většina všech členů,
- kvalifikovaná většina: vyšší (např. 3/5),
- kvorum: minimální počet přítomných pro usnášeníschopnost.
Hrozí tyranie většiny i tyranie menšiny (blokační menšina). Benátská komise k Maďarsku (2011): má-li vláda ústavní většinu, ochrana menšin nefunguje, a čím víc otázek se přesune mimo prostou většinu, tím menší význam mají budoucí volby.
Arrowův teorém (teorie racionální volby): pět podmínek rozhodování (racionalita, shoda většiny, zákaz diktatury, rozhodovací suverenita, nezávislost na irelevantních alternativách) nelze v demokracii splnit současně.
Přímá demokracie
Lid rozhoduje sám, bez zástupců. Pochází z antických Athén. Dnes ji představují švýcarská shromáždění Landsgemeinde (Glarus, Appenzell Innerrhoden od 1378). Výhoda: vysoká legitimita rozhodnutí. Nevýhody: pomalost a binární otázky (ano/ne).
Polopřímá demokracie
Zastupitelská demokracie doplněná o rozhodování lidu o věcných otázkách (ne o osobách) hlasováním. Celostátně, v subjektech federace nebo místně. Druhy hlasování:
- referendum (otázku klade orgán, který jinak rozhoduje), lidová iniciativa (otázku kladou sami voliči), veto (lid zamítne přijaté rozhodnutí), potvrzující hlasování (lid schvaluje rozhodnutí, typicky ústavu),
- podle účinku imperativní (závazné) × konzultativní (poradní, Brexit),
- obligatorní (bez hlasování nelze rozhodnout) × fakultativní.
Na výsledek má vliv formulace otázky a kvorum účasti (Slovensko 2003 × ČR u vstupu do EU). Souvisí s ní i petice.
Zastupitelská demokracie
Dnešní základní forma výkonu moci lidu: moc vykonávají volení reprezentanti. Předpoklady jsou reprezentace a mandát: legitimita reprezentantů (obvykle volby), trvalost zastoupení, časová omezenost a povaha mandátu. Koncepce reprezentace:
- formální (procedurální): reprezentuje, kdo byl zvolen ve svobodných volbách, bez ohledu na počet hlasů,
- obsahová: reprezentuje, kdo jedná podle programu a slibu,
- materiální: parlament je „zrcadlem“ vrstev a skupin (Mirabeau, národnosti 1968),
- kompetenční: reprezentanti mohou rozhodovat jen v mezích práva (ústavodárná moc je omezena čl. 9 odst. 2 Ústavy).
Mandát
Vztah reprezentanta k voličům:
- volný (reprezentativní): zástupce není vázán příkazy voličů a nelze ho jimi odvolat. Poslanci a senátoři vykonávají mandát osobně a nejsou vázáni příkazy (čl. 26 Ústavy), slibují vykonávat ho „v zájmu všeho lidu“,
- imperativní (vázaný): zástupce je vázán pokyny voličů a lze ho odvolat (v moderním státě nefunguje).
Bránící se demokracie
Militantní demokracie: demokratický systém může zasáhnout (např. diskvalifikovat stranu), kdyby absolutní uplatnění jeho pravidel vedlo k sebedestrukci, tedy kdyby hráč směřoval k vyřazení ostatních či k popření soutěže. Vychází z materiálního jádra ústavy.
Liberální demokracie
Systém založený na demokratických volbách a právním státu s ochranou lidských a občanských práv. Rysy (Heywood): ústavnost, záruky svobod, institucionální fragmentace a brzdy a protiváhy, pravidelné volby („jeden člověk, jeden hlas, jedna hodnota“), soutěž stran, nezávislost zájmových skupin, tržní hospodářství. ČR se přihlásila k ústavní liberální demokracii (Wagnerová, odlišné stanovisko k Pl. ÚS 73/04). Mounk odlišuje liberální demokracii, neliberální demokracii, nedemokratický liberalismus a diktaturu.