Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: cesta k ústavám, moderní ústava a její typy, ochrana ústavy, národní konstitucionalismy, vývoj lidských práv, Francouzská revoluce.
Konstitucionalismus
Omezení státní moci ústavou. Moderní stát (území, obyvatelstvo, státní moc, případně mezinárodní uznání; pojem „stát“ od Machiavelliho, 1513) úzce souvisí s ústavou jako souborem organizačních pravidel. Cesta k ústavám vedla přes konstituování výkonu moci (dělba moci × dělba práce) a podřízení moci pravidlům. Anglie se vyvíjela odlišně (parlament proti králi, rule of law, Common law).
Rané ústavní dokumenty: San Marino (Leges statutae, 1600), česká Konfederace a Artikuly (1619), Švédsko (Regeringsformen, 1634), Fundamental Orders of Connecticut (1639), Anglie (Agreement of the People 1647–49, Instrument of Government 1653), Dánsko (Kongeloven, 1665).
Moderní ústava obsahuje organizaci státní moci, ochranu jednotlivce (lidská práva), participační práva a cíle státu: ústava Virginie (1776), Články Konfederace (1777), ústava USA (1787), ústava Polska (3. 5. 1791), francouzská ústava 1791. Typy viz Typologie ústav.
Ochrana ústavy: ústavní soudnictví koncentrované (zvláštní ústavní soud: Rakousko a Československo 1920) × difúzní (každý soud, USA).
Národní konstitucionalismy
- Nizozemí: Utrechtská unie (1579), batávská ústava (1798), ústava 1814/1815 platí dodnes (revize 1983),
- Itálie: Statuto Albertino (1848, rozšířen na sjednocenou Itálii 1861), fašistická éra, ústava 1947 (účinná 1948) s ústavním soudem,
- Švýcarsko: spříseženství (1291), spolková smlouva (1815), spolkové ústavy 1848, 1874 a 1999. Vláda shromáždění, referenda,
- Rakousko: spojené s českým (dubnová a březnová ústava 1848/49, únorová 1861, prosincová 1867), Německé Rakousko 1918, ústava 1920 (Kelsen), „samovyřazení parlamentu“ 1933, stavovská ústava 1934, anšlus 1938, návrat ústavy 1945,
- Francie a Německo viz Ústavy Francouzské revoluce a Sjednocení Německa.
Vlivy na ústavní vývoj: konec absolutismu a revoluce 1848, obě světové války, reflexe totality, vliv Evropy, USA a náboženství.
Typologie ústav
Ústavy lze dělit na: psané × nepsané, monolegální × polylegální, rigidní × flexibilní, reálné × fiktivní, normativní × nominalistické × sémantické (Loewenstein), původní × přenesené, revoluční × dohodnuté × oktrojované, federativní × unitární, monarchistické × republikánské, demokratické × totalitní. Podrobněji viz Ústava.
Vývoj lidských práv
Obecně přijímaná definice neexistuje. Práva jsou v přirozenoprávním pojetí nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná, ale omezitelná. Klasifikace podle právní síly (ústavní pořádek), subjektů (všichni, občané, cizinci, PO, skupiny), statusu (negativus, positivus, activus, passivus, relativus) a forem omezení. Funkce: obranná, objektivně právní, ochranná. Generace lidských práv: individuální (od 17. stol.), politická (19. stol.), sociální (20. stol.) a práva postindustriální společnosti (od 70. let).
Milníky:
- Magna Charta Libertatum (1215), Petition of Right (1628), Habeas Corpus Act (1679), Bill of Rights (1689),
- Deklarace nezávislosti USA a Virginská deklarace práv (1776),
- Deklarace práv člověka a občana (1789),
- Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Základní zákon SRN (1949), mezinárodní pakty (1966), úmluvy CEDAW (1979) a o právech dítěte (1989).
Konflikt spravedlnosti a právní jistoty řeší Radbruchova formule: pozitivní právo má přednost, ledaže jeho rozpor se spravedlností dosáhne nesnesitelné míry (převzal ÚS v Pl. ÚS 38/06). Srov. Lex iniusta non est lex.
Deklarace práv člověka a občana
Francouzská deklarace z 26. srpna 1789: lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Přirozená a nezcizitelná práva jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku. Svrchovanost náleží národu, zákon je výrazem obecné vůle a vše, co zákon nezakazuje, je dovoleno. Zakotvuje presumpci neviny, zásadu zákonnosti trestů, svobodu projevu, náboženství a tisku i dělbu moci („společnost, v níž není zaručena práva a provedena dělba moci, nemá ústavu“). Stala se součástí ústavy 1791 a je dodnes součástí francouzského ústavního bloku.
Ústavy Francouzské revoluce
Francouzská revoluce (1789) zásadně změnila evropské právo: odstranila feudální výsady (srpnové dekrety 1789), stavovskou nerovnost a partikularismus, zavedla rovnost před zákonem, suverenitu národa, dělbu moci a sekularizaci (civilní sňatek a rozvod 1792) a připravila kodifikace (Code civil). Ústavy: 1791 (konstituční monarchie), 1793 (jakobínská, nikdy neúčinná), 1795 (direktorium), 1799 (konzulát), 1804 (císařství), poté ústavní charta 1814 (restaurace) a 1830 (červencová monarchie). Další vývoj viz Francie v 19. a 20. století.